Číslo Jedna

#5 Tsukishima Kei

Šok, nervozita, zmatenost. I když jsem svou reakci takhle nějak předpovídal, ani jedna ze tří možností nebyla správná. Jenom jsem tam tak stál a nic necítil. Ani vzrušení, jako ostatní, ani odhodlání, jako u Tadashiho. Prostě nic. Hlavou se mi honilo všechno možné. Od zápasů, po tréninky přes soustředění. Lidi, hráči, technika, rodina, škola. Kuroo Tetsurou. S tím se budu potkávat následující týden. Teda, pokud tam bude samozřejmě. Nejsem si úplně jistý, jestli by neměl mít distanc na nějakou dobu, vzhledem k tomu, jak zle to vypadalo. Bože Keii! Vážně nad tímhle uvažuješ každej den? Strašidelné. 

Každopádně teď už bylo pozdě si to nějak idealizovat. Zrovna teď, dvacátého dubna ve čtyři hodiny odpoledne, jsem nastupoval do autobusu spolu s ostatními na cestu na soustředění a za pár minut jsme měli vyjet. Trenér Ukkai si nás každého zapsal, jestli tu jsme a když jsem přišel na řadu, jenom tak mimochodem prohodil: 

"Doufám Tsukishimo, že ses už dostatečně vzpamatoval a předvedeš jim tam to samé, cos předvedl všem ze Shiratorizawy. Jestli s Nekomou někdy budeme opravdu hrát skutečný zápas, chci, aby tě viděli, jako někoho, z koho mají mít respekt." dořekl a odškrtl si mé jméno v seznamu.

"Ano." jenom jsem utrousil a nastoupil. Měl jsem snad říct něco víc? Možná. 

Celou několikahodinovou cestu jsem nesundal sluchátka z uší, ale i přes hlasitě znějící hudbu, jsem nedokázal přestat přemýšlet. Bylo to k zbláznění. Koukal jsem z okna na utíkající krajinu, ale jako bych nic neviděl. Přehrávaly se mi různé vzpomínky, různé rozhovory, které jsem měl před očima a země, kterou jsem měl přímo před nosem prostě a jednoduše zmizela. Ani nevím, kolik hodin jsme jeli. Čtyři? Tři? Tadashimu sedícímu vedle mě klesala hlava a Hinata s Kageyamou před námi to zalomili hned, jakmile nastoupili. Nemají pořád tak soupeřit a pokaždé, když někam jdeme, si dávat závody. Jako malé děti. 

I přes to, kolik nás tu bylo, mou hudbu rušil jenom zvuk motoru. Nevěděl jsem, jestli všichni doopravdy spí, nebo taky jenom přemýšlejí, ale asi to bude to první. Nedokázal jsem si domyslet, nad čím by tak mohli uvažovat. To jenom já se stal za poslední týden a něco naprostým mistrem v hloubání nad kravinama. Kam se poděla moje schopnost koncentrace a čistá mysl? 

Abych alespoň na chvilku vypudil šílené scénáře na následující týden z mé hlavy, zkoušel jsem se zabavit čtením značek s názvy měst a billboardů, které se mi míhaly za oknem. Jak jsme se přibližovali k Tokiu, bylo jich čím dál víc. Jídlo, elektronika, jídlo, nějaká akce a zase jídlo. Bylo to překvapivě efektivní a po dvou hodinách jsem z toho začínal být docela unavený a taky, že bych málem i usnul, ale zrovna jsme minuli cedulku s nápisem Tokio a to probralo nejen mě, ale postupně i všechny v autobuse. I když to bylo jenom jeho předměstí, pro nás, pár kluků, žijících někde v malém městě mezi horama to bylo něco velkého, protože do Tokia se nedostaneme každý den. Všichni vystrkovali krky, jenom aby toho viděli co nejvíc. 

Já byl ale přesný opak. Sotva jsem tu cedulku uviděl, můj tok myšlenek, který byl až doteď spolehlivě zablokovaný, probořil hranici a vrátil se zpátky do oběhu. Tokio znamená soustředění. Soustředění znamená Fukurodani a Nekomu. Oba týmy mají kapitány. Jeden z kapitánů má číslo jedna a druhý číslo čtyři...

Autobus zastavil. Aha, to určitě tankujeme. Všichni vystupují? Mají hlad, nebo co? 

"Tsukishimo okamžitě vylez z toho autobusu!" 

Trenér Ukkai stál v chodbičce, mezi prázdnými sedadly a jeho pohled naznačoval, že mého chování už má plné zuby. Vyhlédl jsem v rychlosti ven. Sakra. Byli jsme tu. Podíval jsem se zahanbeně dolů na zem a zamumlal něco na omluvu. Trenér se ze mě ještě zcvokne, jestli budu takhle pokračovat a tak jsem vylezl ven, co možná nejrychleji a postavil se do bezpečné vzdálenosti tří metrů od trenéra. Venku bylo ještě světlo. Překvapil mě náhlý závan studeného větru, až jsem si musel mikinu zapnout víc ke krku. Nemá v Tokiu být o pár stupňů tepleji?