Číslo Jedna

#12 Kuroo Tetsurou

Tohle se neděje. Za chvíli se vzbudím a nic z toho se nikdy nestalo. Musím odtud utéct. Od toho snu, který byla strašidelně reálný. No tak se probuď Kuroo. Sakra vzbuď se! Prosím!  

Běžel jsem. Rychle, jako by mi šlo o život a ono tomu v podstatě tak bylo. Proběhl jsem kolem lidí s rozmazanými obličeji a vyřítil se ven do slunečného dne, který byl pro mě ale neutišitelnou bouřkou. Přesto jsem se nezastavil. Slyšel jsem zvuk svých bot ťukajících o tvrdý šedý beton a přede mnou se rýsovaly obrysy vysokých budov, které jsem přes slzy v očích sotva rozpoznal. Svůj dech jsem neslyšel a měl jsem pocit, že kapacita mých plic je neomezená a ani poté, co jsem uběhl několik stovek metrů a nechal se celý pohltit betonovým městem, jsem necítil únavu. 

Byla to realita. Realita krutější, než kdy jindy. Proč se mi tohle děje? Co jsem komu udělal? A proč mi to udělal zrovna někdo, o kom jsem si myslel, že s tím nemá nic společného?! Byla to zrada. Proč si kromě Tsukishimy přišli i pro mě? A proč jsem vůbec nic neřekl a šel s nimi? Co to se mnou bylo? Ztuhl jsem. Nedokázal jsem mluvit. Myslel jsem si snad, že to tak bude nejlepší? 

Nic jsem neslyšel, ani nevnímal to, kam běžím. Zamotával jsem se ve vlastních myšlenkách, jako kdybyste namotávali klubko a já byl jeho středem. Postupně mě má vlastní mysl omotávala pořád dokolečka, až jsem se nakonec nemohl hýbat a zastavil jsem se někde v parku u jezírka, na kterém si plavaly kachny a svými oranžovými zobáky si upravovaly svá peří. Neměl jsem sebemenší tušení, kde jsem. Asi jako když se někdy ráno probudíte a najednou vás přepadne panika, protože si nemůžete vzpomenout, kde vlastně spíte a tak se jen vyděšeně dvě minuty rozhlížíte po pokoji, kde sakra jste, a jak jste se tam proboha dostali. Většinou na to ale pak přijdete. Já na to nepřišel. Jen jsem věděl, že tenhle ostrůvek zeleně je obklopen betonovým plotem výškových budov někde v samém jádru Tokia. Nikdy jsem tu nebyl a to tu žiji už několik let. Pravda, nikdy jsem parky zvlášť nevyhledával.

Ruce jsem si opřel o kolena a snažil se zklidnit svůj dech. Srdce mi bušilo tak šíleně, až jsem dostal strach. Vyděsilo mě to. Vůbec poprvé. Deset metrů ode mě stála lavička. Díkybohu se zrovna uvolnila a tak jsem k ní došel, jak nejrychleji jsem mohl a posadil se. Nohy jsem si přitáhl co možná nejblíž k tělu a hlavou se opřel o kolena. Z těch nezvykle rychlých intervalů, kdy mé srdce pumpovalo mou krev, mi bylo špatně. Dýchal jsem sice pomaleji, ale ta tlukoucí věc uvnitř mě se ne a ne přizpůsobit.

"Tak už se zklidni." zašeptal jsem a z hrdla se mi draly slabé vzlyky a hlas mi sklouzl. Nebrečím. Ne před lidmi. Lidé se nezajímají o to, co cítím já. Nikdy se nezajímali. Všichni jsou stejní. Nestěžuji si. Jen konstatuji.

Začal jsem si toho všímat. Byl jsem častěji unavený. Někdy se mi točila hlava a pak tu byly mé studené ruce. Nakonec přišel ten kolaps. Myslel jsem si, že se to stává běžně, že někdo takhle zkolabuje. Několikrát jsem to dokonce i viděl na vlastní oči. Mrazilo mě z toho. Ti lidé se už pak na kurtu neukázali. A právě tato skutečnost mi naháněla strach nejvíc. Tohle nikdy nedovolím. Volejbal je moje všechno. Kvůli tomu žiji tady, bez rodičů, jsem sám. Tohle všechno jenom kvůli týmovému sportu, který miluji nade všechno na světě. Kdybych se ho musel vzdát, byl bych na dně. Možná ještě hlouběji, než na dně. Zatřepal jsem hlavou.

Neměl jsem nastoupit do toho auta. Jenže nastoupil. Kvůli Tsukishimovi. Jedině já jsem totiž mohl vysvětlit, co se vlastně stalo. To jsem si myslel. Jenže nikdo po mě vysvětlení nechtěl. Když v čekárně za mnou přišla sestra, ať jdu s ní, trenér, co seděl naproti, se na mě díval s kamennou tváří. Bylo to, jako kdyby mě udal. Jako kdybych šel rovnou na popravčí špalek. Cítil jsem se zrazený, podvedený. Když jsme kráčeli dlouhou chodbou, která se mi jevila jako nekonečná, cítil jsem jeho pohled na svých zádech. Nechtěl jsem na vyšetření, ale nebylo, kam utéct, schovat se. 

Při téhle vzpomínce jsem si přitáhl nohy blíže k tělu. Stokrát radši bych si to s vránou vyměnil. Klidně bych vyzvracel veškeré tekutiny, co ve mě proudí, kdybych věděl, že to bude jen jednou. Cítil jsem se najednou tak slabý. Jako kdybych nemohl dělat vůbec nic. Zvláštní jak potom, co se člověk dozví dvě slova, to začne pociťovat. Začne si všímat věcí, které přehlížel a bral je jako nepodstatné. Zničehonic si je vědom toho, že se s ním něco děje. Nic z toho jsem před několika desítkami minut nevěděl. Žil jsem jen v iluzi? Hezké iluzi, že všechno bude v pohodě a že se nic nestalo? To jsem si to vážně neuvědomoval?

Srdeční arytmie. Tohle mi bylo. Moje diagnóza. Moje nejistá budoucnost. Tohle byl ten důvod, proč se mi děly ty věci. Odpověď na moje otázky a na otázky ostatních. Jenom tenhle dvouslovný název. Když jsem se jich zeptal na to, co to znamená, ještě předtím, než jsem se neudržel a vyběhl ven, řekli mi tohle: 

"Vaše srdce mění rytmus. Respektive váš srdeční sval. Někdy samotnou srdeční činnost úplně zastaví. To se vám stalo na tom zápase, že? Proto jste zkolaboval." 

Zíral jsem na lékaře v bílém plášti, který to vypustil z pusy. Lékařem se nemohl nazývat ani za nic. Lékaři mají léčit a ne sdělovat špatné zprávy. Působil na mě jako doktor Smrti. Mrkal jsem na něj, v domnění, že jsem snad špatně rozuměl, přeslechl se, ale on to řekl s takovým klidem. No jasně! Však jeho se to vůbec netýká! Jemu to neničí život! Není mu teprv osmnáct! Nic z toho nikdy nezažil a ani nezažije! Dělal, jakoby to nic nebylo! Jak někdo takový může svým pacientům říkat diagnózy!

Horké slzy mi smáčely černou látku mého trička. Vzlykal jsem tak, jako ještě nikdy. Tak hlasitě. Tak zoufale. Bál jsem se. Hrozně moc. Co se mnou bude? Co bude s volejbalem a se soubojem na skládce? Co můj tým? Jak to dopadne? Umřu zítra? Za rok? Za dva? Bylo mi smutno, ale zároveň jsem chtěl být sám. V krku jsem měl knedlík, který nešel ani vyplivnout ani spolknout. Slzy jsem už dávno přestal stírat z tváří. Pocítím ještě někdy to, jak mám teplé dlaně? Budu schopen dělat věci stejně? Budu ještě někdy šťastný? Volný? 

Potáhl jsem nosem několikrát za sebou. Vše, čeho jsem se děsil. Všechna strašidla, noční můry, jakoby stály nade mnou a mnuly si ruce s hlasitým šustěním. Konečně má to, co mu patří, frajírek. To sis snad myslel, že život bude jako procházka růžovým sadem, plný krásných vůní? Že se jím projdeš s nemizícím úsměvem na tváři? Vážně jsi tak pošetilý? 

Temnota přišla i ve slunečném dni. Nemohl jsem z ní ven. Mrkal jsem, ale nic jsem neviděl. Jen černou. Černou barvu. 

"Kuroo!" volá na mě. Nevnímám. Chytí mě, ale já už se nebráním. Klidně, ať si mě vezme celého, mě je to fuk. Všechno je mi jedno. Chci jen být v tomto těsném objetí a nepustit se. Pláču. Hlasitě. Neutišitelně. Mé vzlyky prolamují ticho, rozprostírající se všude kolem. Nic neříká. Jen mě drží. Špičatou bradu si pokládá na mou hlavu a stisk se ještě zesílí. Má velké, dlouhé ruce a tak teplé. Naprosto kontrastují s mými. A voní. Zvláštně a z nějakého důvodu mi ta vůně přijde povědomá i když ji nedokážu k ničemu přirovnat. Jenom vím, že je pro mě nezapomenutelná. Nevnímám čas ani prostředí. Neslyším vítr ani zvuk aut kdesi v dáli. Naprosto nic. Ani své srdce. Zastavilo se? Ne. Pořád ještě dýchám. Tak už si mě vezmi prosím! Vezmi mě pryč!

"Kuroo." řekne jen. Hlas má hluboký. Krásně zabarvený. Přesto monotónní. Znám ho a bez přemýšlení mu mezi vzlyky odpovím:

"Tsukki."