Číslo Jedna

#1 Tsukishima Kei

Jak že to Tadashi říkal? Hm. No jasně. Odkoukat techniku, odkoukat techniku. Kravina. Jde to vůbec? Přešlapoval jsem z nohy na nohu, jak jsem postával před halou, kde měly zrovna hrát dvě tokijské vyšší střední školy. Fukurodani, s přecitlivělým a vychloubačným smečařem Bokutem, a Nekoma. Naši největší rivalové s nahrávačem Kenmou, kterému snad neunikne vůbec nic. Pak je tu ten ruský dlouhán Lev, který dělá chyby, ale se svou výškou má neskutečnou výhodu. Blbec. Zatím si totiž ještě neuvědomil, jak velkou. No a pak je tam samozřejmě jejich kapitán. Kuroo Tetsurou. Výškově jsme asi stejní, ale schopnostmi bohužel ani v nejmenším. On je o dva roky starší, zkušenější blokař s ohromným výskokem a rychlými reakcemi.

Tak zkuste hádat, od koho jdu odkoukat techniku? Tři pokusy vám opravdu nedám.

Vstával jsem hodně brzy ráno, abych ten zápas stihl. Ano. Divte se, nebo ne, bylo to z vlastní vůle. Venku v tu dobu byla ještě tma a sem tam se někde svítilo, nebo projelo auto. Prošel jsem se na zastávku a za pár minut přijel autobus. Všechno šlo podle plánu. Jak jinak.

Otevřel jsem skleněné dveře od haly a proklouzl dovnitř. Zaskočilo mě to prázdno. Nevěděl jsem, že i v samotném Tokiu se najde místo, kde člověk může být sám. Jen tlumeně odněkud z dálky jsem slyšel povzbuzování fanoušků a několik míčů třískat o zem. Někde dokonce zapískala píšťalka. Fajn, jdu na to. Sundal jsem sluchátka. Tak nerad jsem je opouštěl, ale jestli to má být v můj prospěch, tak to nějak přežiju. Nasadil jsem si kapuci a brýle si přitáhl blíže k nosu. Ruce jsem si schoval do kapes a pokračoval nahoru na tribunu. Připadal jsem si jako špeh. I když... tím jsem vlastně byl.

Proč je tu najednou tolik lidí, když před chvílí jsem byl úplně sám? No jasně. Sakra Keii! Jsi přece v Tokiu ne u sebe někde ve vesnici mezi horama!

Tribuna na druhé straně vypadala o něco prázdnější a tak jsem musel obejít celou halu, abych si konečně sedl. Samozřejmě někde dozadu, jako vždycky. Nechtěl jsem riskovat, že mě někdo pozná. Lidí, kteří mě už jednou viděli, tady bylo jak myší a nejen ti na hřišti, kde se teď Nekoma a Fukurodani seřazovali na zadních lajnách. Uklonili se a pak si kapitáni podali ruce. Vždycky jsem si myslel, že si je navzájem rozdrtí. (Možná bych se mohl zeptat Daichiho, jak to je.) Kuroo s Bokutem se na sebe usmívali, jako by snad soutěžili o to, kdo má hezčeji vybělené zuby. Říkejte si co chcete, ale zase tak špatně nevidím.

Dvě zapískání píšťalky, všichni se postavili na své pozice a hra začala.

Už od samého začátku byli opravdu na nože. Dobře si pamatuju, co mi Kuroo s Bokutem na soustředění řekli ohledně blokování a volejbalu celkově. V tu dobu jsem ani nevěděl, jestli mě to baví, ale Bokuto mi jenom řekl:
„Možná tě to nebaví proto, že to neumíš. "

Tenkrát jsem mu odsekl, ale záhy jsem zjistil, že měl pravdu a tak jsem zatnul zuby a trénoval jsem jako ještě nikdy. A pak to přišlo. Před týdnem Karasuno hrálo proti Shiratorizawě finále. Dokonce jsme se dostali přes Aobu Johsai, jejichž kapitán byl namyšlený, ale přesto svým způsobem geniální frajírek Tooru Oikawa. Nikdy jsem nevěřil, že se přes ně dostaneme. Ale jo. A vyhráli jsme a zopakovali  jsme to potom u Shiratorizawy.

Při té vzpomínce mě pravá dlaň zabrněla. Ještě pořád jsem ji měl od finále ovázanou kvůli silným smečím jejich kapitána a tak jsem musel vynechat tréninky tento týden. Ale byl bych radši, kdybych mohl s nimi trénovat. Panebože, už mluvím jako to malé zrzavé stvoření. Ale je to pravda.

Dobře. Dost bylo vzpomínání. Vážně bych měl začít dělat to, kvůli čemu jsem sem přišel.

Kuroo byl opravdu silný a tak nebylo divu, že přes jeho šlachovité ruce neprošel jediný míč. Jak to jenom dělá? Načasování, síla, výskok. Všechno to dokázal dokonale zkombinovat a využít. Naklonil jsem se blíž k okraji tribuny, abych lépe viděl. Jeho tělo bylo rovné a zpevněné, jako opravdová zeď. A úsměv mu nikdy nechyběl. Dokonce ani při samotném blokování. Vtipálek. Ale vlastně proč ne, že? Důvod radovat se opravdu měl.

První set vyhrála Nekoma a z většiny to byla zásluha právě jejich kapitána. Začala krátká přestávka. Zničehonic se Kuroo rozhlédl v půlce rozhovoru s Kenmou po tribuně. Sakra, sakra, sakra! Honem jsem sklonil hlavu k zemi. Co když mě viděl?! Nekoma nesmí poznat, že je tu špeh z Karasuna! To by bylo... nebo ne? Každopádně fakt nestojím o to, aby si mě všiml a bavit se s ním po zápase a vysvětlovat proč tu jsem zrovna taky dvakrát nechci.

Byla zahájená druhá polovina zápasu. Všechno se zdálo naprosto v pořádku a Nekoma byla zase ve vedení, díky Bokutově emočnímu kolapsu, který způsobil to, že nedokázal zasmečovat vůbec nic. Ale po pár minutách...moment... cože?! Vypadalo to, že Nekoma začala prohrávat. Něco se muselo stát. Postavil jsem se a skenoval pohledem celý tým v červeném. Všichni vypadali v pohodě. Měli by si ale dávat pozor na Bokuta, který se ze své deprese dostal překvapivě rychle. Bude smečovat. Prásk! Míč se odrazil na straně soupeře sotva pár metrů od sítě. A Kuroo nevyskočil. Proč?!

Viděl jsem, jak se rukama opřel o kolena. Některý z jeho spoluhráčů se ho nejspíš zeptal, jestli je v pohodě a poklepal ho po zádech. Viděl jsem jen, jak jeho hlava, posetá hustými rozježenými černými vlasy kývla. Tohle bylo víc než zajímavé. Ale proč ho nevystřídají? To bude určitě únavou. Ale zrovna u Kurooa bych to teda opravdu nečekal.

Každopádně zápas pokračoval, ale kapitán Nekomy zrovna nevypadal na to, že se dostává zpátky do hry. Spíš právě naopak. Jeho spoluhráči mu už ani nepřihrávali na smeče, ani nijak jinak. Bylo očividné, že jim to došlo. Po každém zapískání rozhodčího se chytil za hruď a dřepl si k zemi. Nikdy bych to neřekl nahlas, ale... vystřídejte ho prosím. Nemůžu se na to dívat!

No konečně! Trenér k němu přišel a vypadalo to, že se o něčem baví. Fajn. Takže ho vystřídají. Ulevilo se mi. Sice to byl můj největší rival, ale to, co se mu teď dělo jsem mu opravdu nepřál. Trenér po chvilce odešel zpět na lavičku. Žádné zapískání na střídání? Nedokázal jsem zamrkat. O čem si tam tak mohli povídat?

Každopádně zápas pokračoval.

Fukurodani podávalo. Nekoma sice míč přijala a dokonce i zasmečovala, avšak libero soupeřů byl natolik schopný, aby míč dostal zpátky do vzduchu a opět jejich kapitán dostal krásnou nahrávku. Celou dobu jsem z Kurooa nespustil oči. Vypadalo to, že se připravuje na výskok a k mému překvapení to opravdu udělal. Jako vždy s výborným načasováním a vysoko a Bokutovu smeč odrazil. Bod pro Nekomu. Nikdo z nich se ale nezaradoval. Nikdo na to neměl čas.

Sotva totiž Kuroo dopadl na nohy, ty se pod ním okamžitě prolomily a on skončil ležet na podlaze naprosto nehybný. Nebo jsem si to alespoň myslel. Mé ruce se začaly samy od sebe třást. Proč? Celý tým se kolem něj shlukl, takže jsem nic neviděl. Jenom to, jak ho otočili na záda a někdo z družstva hystericky vykřikl: 

„Nedýchá!"

To ne. Tohle bylo na mě moc. Musel jsem se posadit zpátky na sedadlo. Přiběhli snad tři zdravotníci a díkybohu se jim povedlo po pár minutách ho přivést k sobě. Viděl jsem, jak celý tým stojí na hřišti, obklopují svého kapitána a naprosto otupělý sleduje, jak jejich kapitán za podpírání dalších lidí opouští hřiště. Kuroo byl pryč a nikdo tak dobře nezná ten pocit beznaděje tak, jako právě tým bez čísla jedna. Bez duše týmu. Celá hala najednou ztichla. Nikdo nevypadal, že by mu bylo do hry. Bokuto se posadil na lavičku a bez jediného slova koukal do země a Kenma seděl na zemi, kde Kuroo dopadl a jen hleděl před sebe. Ten zápas se musí přesunout. Nekoma teď nebyla ve stavu hrát a já se už dál dívat nemohl.

Vypařil jsem se tak rychle, jak jen to šlo, pořád ještě otřesený z toho, co jsem viděl. Rozhodně to nikomu z našeho týmu neřeknu. Byly by to jenom další problémy a starosti. Ale jestli se to někdy stejně dozví, ode mě to nebude. Musíme se dál připravovat na jarní turnaj a potřebujeme to udělat v klidu a pořádně s maximálním soustředěním. Když o ničem nebudou vědět, bude to v pohodě a vyhrajeme. Alespoň doufám.

Tu scénu jsem viděl před sebou ještě dlouho. Dojel jsem domů někdy kolem šesti večer a šel hned spát. Teda to jsem si alespoň myslel, že usnu. Blbost. Nemohl jsem. Převaloval jsem se ze strany na stranu a nalhával si, že nemůžu spát, protože je úplněk. Ne. Pravý důvod byl ten, že jsem to nemohl dostat z hlavy. Pořád jsem to viděl před sebou. Obraz čísla Jedna, jak padá a dává na odiv, že je také jenom člověk. Ale proč zrovna ten vždy veselý, namyšlený, ale přesto excelentní Kuroo? Bylo tu něco, o čem jsem nevěděl. O čem pravděpodobně nevěděl nikdo. Dokonce ani jeho spoluhráči. Ale já na to přijdu Kuroo Tetsurou, kapitáne tokijské Nekomy. Číslo jedna.

Určitě!