Číslo Jedna

#28 Kuroo Tetsurou

"Hej kam jdeš, hezounku?"

"Pojď sem, seš docela pěknej..."

"Co tu dělá takový kuře?"

"Bejt tebe, tak se rychle zdejchnu, mladej."

"Jsi slepej?!"

Cítil jsem jak mě, tahajíc za lem trička škrtí, jak ho zepředu svíral v pěsti kluk s rašícím strništěm, přebarvenej na blonďatou, která mu už ale od pěšinky  odrůstala. Na obou rukou měl tetování, které jsem identifikoval jako nějaký fantasy úlet. Nedíval jsem se, a tak jsem do něj nedopatřením vrazil. Nečekal jsem, že by takhle mohl zareagovat. Zřejmě nějaký cholerik.

"Nejsem." Odsekl jsem. Přece mě tu nebude někdo takhle shazovat! Byl jsem unavený a sám uprostřed noci jsem se nějakým záhadným způsobem nejspíše ocitl v Ikebukuru. Čtvrti Yakuzy a pochybných existencí.

Ale to jsem neměl dělat. Vzápětí se ozvala pleskavá rána a po chvíli, co jsem byl jako odpad odhozený tím týpkem na zem, to začalo opravdu hrozně bolet. Bolest ale naštěstí ve mně způsobila takový příval adrenalinu, že jsem neměl problém rychle vstát a tomu, asi tak o rok staršímu než já, to vrátit.

Jen jednou. Pak jsem to znovu schytal já ne zrovna pěkným úderem pěstí do břicha.

"Nemotej se mi pod nohy." Odfrkl si. 

Nic jsem mu na to neodpověděl. Viděl jsem jen, jak jeho stín zpod světla pouliční lampy mizí. 

Nechal mě být. 

Držel jsem se za břicho a popadal dech, zrak zabodával do betonového chodníku před sebou a snažil se nemyslet na úplně nový druh bolesti, kterou jsem právě teď prožíval. Dech se mi zadrhával čím dál víc. Bylo mi mdlo, v ústech jsem měl vyschlo a začínal jsem panikařit. Pokusil jsem se zhluboka nadechnout, ale to byla vůbec ta nejhorší věc, co jsem mohl udělat. Bylo to tady znovu. Ten pocit naprosté bezmoci a beznaděje. Nemohl jsem nic dělat. Nemohl jsem ani dýchat. Srdce mi bilo, jako kdyby snad mělo bít naposledy. Tak zběsile, tak zřetelně, že jsem jeho údery cítil až v krku. Bylo mi na zvracení, můj dech se snažil dohnat můj tep, ale bylo to nad jeho síly. Ten pocit už jsem jednou měl. Tenhle mi cizí nebyl. Tenkrát na střeše se to stalo zrovna tak. 

A-ale proč se to opakuje?! M-myslel jsem si, že se to už víckrát nestane! Prosím ať už to skončí! 

Řezavý, suchý kašel se dral mým hrdlem ven. Klečel jsem a nemohl přestat, jako kdybych měl záchvat. Bojoval jsem o každý nádech, ale nikdo se nezastavil. Všichni lidé mě míjeli, jako kdybych neexistoval. Nebo jako kdybych byl něco, co ani za pohled nestojí. Nikdo mě nepřišel zvednout. Nikdo z nich se nezeptal, co se děje. A ten jediný, který by to udělal, před tím jsem utekl. Utekl jsem přede vším. Nevydržel jsem to. Přetvářka vždycky byla mou zbraní. Teď mě však rozcupovala na malé kousíčky, že jsem sotva věděl, kdo jsem. Proto jsem utekl. Musel jsem dát sebe opět do pořádku. Jenže teď to vypadalo, že jsem si tím ještě více ublížil. Přetvářka sice zmizela. Ale s ní zmizela i dlouhá léta budovaná maska vtipného a bezstarostného člověka, kterou jsem nikdy neodložil a oblíbil si ji, už byla mou součástí. Jenže teď mě nechránila. Už mě nic nechránilo. Žádní lidé, žádná kamufláž. Místo ní tu nezbylo takřka nic. Nic, co by stálo za to. Jen zlomený člověk s rozpadlou osobností, se srdcem, které se jen tak tak drželo při životě a dech mu scházel. S očima, které neviděly nic. A on sám taky nic vidět nechtěl. Přesto si ale zachovávaly zvláštní jiskru, tu poslední špetku emocí, která v něm ještě zbyla.

Ticho. Jako kdyby jste našli správný dílek do skládačky. Najednou se vše hodilo do normálu. 

Srdce zase přeskočilo na normální frekvenci a já nabral dech. Vstal jsem, pomáhající si ručkováním po stožáru pouliční lampy a snažil se uklidnit. Nohy se mi třásly, potil jsem se, jak ve mě ještě před pár minutami pud sebezáchovy usiloval o mé přežití.