Číslo Jedna

#11 Tsukishima Kei

Proč nás zavezl až ke špitálu?  Kdybych si jenom tak na hodinu lehl a vyspal se, vsadil bych se, že bych v klidu mohl jít na odpolední trénink bez větších potíží. Ale zle mi bylo. Sice je zvláštní že se mi ulevilo zrovna díky Kuroovi, který zničehonic vypnul svůj vychloubačný a energický mód a začal se chovat jako někdo mi naprosto cizí. Nepoznával jsem ho. Mlčel když měl mlčet, obešel se bez poznámek a co bylo nejdivnější, staral se o mě.  Při cestě v Ukkaiově autě se mi na chvíli ulevilo natolik, abych nad tím mohl pouvažovat.

"A tobě je dobře? "

Když se ho Ukkai na to zeptal, zbystřil jsem, což ale mělo za následek to, že se mi žaludek znovu stáhl. Netrpělivě jsem čekal jak tento ze začátku nudně vypadající rozhovor bude pokračovat. Kuroo však nic neřekl a jeho gestikulaci jsem neviděl, protože jsem byl obličejem odvrácený od nich, a za žádnou cenu se mi nechtělo domýšlet, co by se stalo, kdybych se otočil. 

"Ani po tom běhání? " zaznělo za mnou. Hm. Tohle by alespoň částečně vysvětlovalo jak to, že se Kuroo u mě  tak nečekaně zjevil.

A znovu jsem se nedočkal jeho odpovědi. V duchu jsem zaklel. Mohl jsem se dozvědět něco dalšího. Proč se Ukkai tak vyptává?  Ví snad toho ohledně něj víc než já? Ale ať to bylo jakkoliv, Kuroo o tom nechtěl mluvit.

Když jsme potom už bez jediného slova zastavili před nemocnicí a já konečně vystoupil, přičemž žaludeční úleva vzala nohy na ramena a utekla, Kuroova barva ve tváři se změnila z mírně opálené na skoro bílou, jen pohlédl na nemocniční budovu, tyčící se před námi jako vysoký mrakodrap. Měla nespočet oken a dovnitř se vcházelo skleněnými automaticky se otevírajícími dveřmi ozdobené modrými pásky. Vydal jsem se v mírném shrbení za trenérem, jehož chůze byla rychlá a přímá a Kurooa nechal za sebou. Ani se nezdálo že by se hodlal pohnout vpřed. Ukkai to zřejmě vycítil také,  protože se okamžik na to zastavil a zavolal na něj, ať si pohne. Nekomská jednička přitom vypadala, jako kdyby se právě probudila z noční můry. Zavrtěl hlavou a černá ofina mu zakryla pravé oko ještě víc než normálně. Co to s ním je? Že by měl strach? Z pitomého, obyčejného špitálu?  Tahle myšlenka mi ale přišla dost uhozená na to, abych ji dál držel v hlavě. 

Vešli jsme do nemocnice, kde jako vždycky bylo plno lidí. Většina z nich s rouškou přes půlku obličeje. Seděli na plastových bílých sedačkách všude kolem, vyplňující formuláře, nebo krátící si dobu čekání ťukáním do mobilu. Díky tomuto dalo by se říct zvyku, který panoval, tu bylo až nepřirozené ticho. Ukkai zamířil k recepci a já s Kurooem, který zrovna přišel, jsme chvíli stáli vedle sebe a rozhlíželi se, jestli najdeme nějaké volné místo k sezení. Pak se Kuroo zničehonic rozešel a posadil se na jedno ze dvou volných míst, která se právě uvolnila. Dobrý postřeh. Pomalu jsem došel za ním, přičemž mi v zádech opět nechutně píchlo, jak jsem si sedal vedle něj. Vážně se choval divně. Koutkem oka jsem ho pozoroval, zatímco jsem se snažil svůj žaludek stabilizovat. Jeho oči těkaly sem a tam po prostoru, ruce, které byly jako led, když jsem se jich dotkl, měl složené v klíně a byl napnutý. Měl jsem pocit, že snad zapomněl dýchat. Co když se opravdu bojí? Ale čeho? Myšlenka, kterou jsem před chvílí vypustil na svobodu se vrátila a chytila se mojí mysli jako klíště. 

"Tsukishimo." trenér Ukkai najednou stál před námi a podal mi bílý formulář. 

"Vyplň to a pak počkej. Sestra si pro tebe přijde." oznámil stručně a posadil se na židli naproti nohu přes nohu.

Přikývl jsem a papír a tužku si od něj přebral s menším vzdychnutím. Vyplňování těchhle věcí ze mě dělalo nechtěného hypochondra. Při zaškrtávání symptomů se začnu pozorovat a najednou si můj mozek vsugeruje, že mám snad všechny nemoci na světě. Když jsem už dostatečně vynervovaný, jaká bude diagnóza, skončil s vyplňováním, pohlédl jsem na své společníky. Také nechtěné. Kuroo vypadal úplně stejně. Bledě a napnutě až na to, že už netěkal očima. Místo toho pohledem hypnotizoval Ukkaie. Trenér však něco psal na mobilu a nevěnoval nám sebemenší pozornost. 

"Tsukishima Kei?"

Páni, to bylo rychlé. Čím ten Ukkai tu sestru uplatil, aby mě vzala dřív? Zvedl jsem se ze židle, chytající se za propocené tričko, když k nám přišla. Byla menší, trošku silnější a s krátkými tmavými vlasy. Usmála se na mě, ale já jí úsměv neoplatil. Měl jsem pocit, že kdybych to udělal, nejspíš by můj žaludek praskl. Hledejte si v tom souvislost jako chcete. Prostě jsem to tak cítil.

"Pojďte se mnou." řekla zase mile, až mi z té její sladkosti bylo zle ještě víc. Přesto jsem se na ní loudavě vydal. Když jsem odcházel, cítil jsem Kurooův pohled na svých zádech a chtělo se mi křičet, ať mě přijde někdo z nich dvou zachránit. Byl jsem tak unavený a plahočit přes spleť chodeb, schodů a procházet miliónem dveří se mi vůbec nechtělo. 

Ale nakonec jsme nešli tak daleko k mému štěstí. Jen na konec jedné chodby, pak doleva a druhé dveře. Sestra zaklepala a když se ozvalo vyzvání ke vstupu, otevřela dveře a pustila mě dovnitř. 

Prohlídka byla jako každá jiná. Podal jsem mu formulář, který si s brýlemi na nose pročetl. Doktor si mě poslechl, vyvolal mi dávicí reflex šprtáním se mi nějakým dřevěným párátkem hluboko v krku, až jsem myslel, že se mu tam znovu pozvracím. Pak si něco napsal, změřil mi teplotu, udělal odběry, při kterých se mi točila hlava, jako vždycky a vůbec se mnou nepromluvil. Nemůžu říct, že bych si stěžoval. 

Když s prohlídkou skončil, podal mi nový papír s diagnózou a poslal mě ven z ordinace. Sestra tam však na mě už nečekala a tak jsem musel najít cestu do čekárny sám. Když jsem tam dorazil, nejen, že naše místa byla obsazená někým úplně neznámým, ale Kuroo a Ukkai nikde nebyli. Díval jsem se všude. Prošel celou čekárnu, byl se podívat v jídelně, kterou jsem při svém hledání nějakým způsobem našel, ale jasně červená nekomská mikina nikde. Těžce jsem tedy dosedl na jednu osamělou sedačku a zmateně se ohlédl vždycky, když se něco šustlo. Kde můžou být? Přece nemohli odjet a nechat mě tu, ne? Abych nějak zapudil tohle myšlení zavánějící panikou, prostudoval jsem svou diagnózu. Krátká viróza, tuhá záda, teplota. Sice jen mírně vysoká, ale byla tam. Dole pod diagnózou byly předepsané léky. Nějaká mast a něco proti bolesti. Děkuji! Na tohle bych přišel i sám. Protočil jsem oči ke stropu a vzdychl jsem. Takže celé soustředění v háji. Ale vždyť je teprve začátek. To bych se stihl uzdravit, než skončí...

Bože byl jsem tak unavený. Hlava mi klesala a obraz před mýma očima byl najednou rozmazaný a ani brýle na nose mi nepomohly. Teplotu jsem začínal cítit. Otřepal jsem se a celý člověk mě jako na povel rozbolel. Oči se mi samou únavou zavřely a bylo mi opravdu ukradené, jestli Ukkai odjede s Kurooem zpátky beze mne nebo ne a taky by se tohle jistojistě stalo, nebýt postavy v jasně červeném, která se mihla kolem mě zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil svůj plán uskutečnit, a vyběhla ze dveří nemocnice. 

Kuroo?

Poznámka autorky: Dvě kapitoly v jeden den. YAAY! I když to zatím moc lidí nečte, jsem ráda, za ty, co čtou. Bohužel o nich moc nevím, tak se mi ozvěte do komentářů! Chci vědět s kým mám tu čest!