Číslo Jedna

#10 Kuroo Tetsurou

Proč to dělám?  Proč tu právě teď klečím na trávníku s někým, koho vlastně ani nemám rád? Proč se mě drží jako klíště a proč jsem mu to vůbec dovolil? Byl to čistě jenom reflex? Nebo mi ho bylo líto?

Zíral jsem nepřítomně před sebe, topící se v otázkách a spekulacích, zatímco on kašlal s hlavou opřenou o mou hruď a nehty zarytými v mé kůži. Jeho teplý dotek na mých z nějakého důvodu studených rukou, mi působil mrazení. Proč se mu to stalo? Tsukishima nepatrně popotáhl nosem. Ten projev náhlé slabosti a ještě ke všemu před někým, jako jsem já. Určitě si to neodpustí, až se mu uleví. Bude mě za to nesnášet. Jako kdybych viděl sám sebe. Proto jsem taky hned neběžel pro někoho z dospělých. Nepochyboval jsem o tom, že to zvládne sám.

Tsukishima mě pustil. Odtáhl se a posadil se na trávník. Jednou rukou se chytil za břicho, zatímco druhou se opřel o zem. Kůže mu téměř splývala s jeho krátkými, teď však mírně rozcuchanými blond vlasy a s černou Karasunskou mikinou s bílým nápisem na zádech, co měl na sobě, to bylo ještě víc zřetelné. Díval se na zem a výrazně polykal. Chvíli jsem ho pozoroval a snažil se nemyslet na to, co se mu děje v žaludku. Brr. Až mě z toho samotného obsypalo. 

"Nemáš tu něco k pití?" vydal ze sebe tak hlubokým a zastřeným hlasem, který mu na konci věty trochu poskočil výš. Zněl tak neobvykle, jako kdybych mluvil s někým cizím. Tsukishima se znovu rozkašlal a pak, když se mu povedlo po pár vteřinách přestat, si sundal brýle a protřel si oči a zdánlivě vypadaly menší, ale světle hnědá barva, skoro až do žluté, jim zůstala.

"Ne, ale počkej chvilku." zvedl jsem se a dlouhými kroky zašel zpátky do tělocvičny. Moje předpoklady byly správné. Na zemi u zadní čáry napravo ležela jedna opuštěná, žlutá plastová flaška, kterou tu nechal. Sebral jsem ji a zase vyběhl ven. Ovál mě studený vítr, tak jsem si červenou bundu přitáhl blíže k tělu a zapnul až ke krku. Viděl jsem, jak se hrbí nad zelenou trávou a jeho záda se pod rychlými nádechy zvedají a při výdechu klesají. 

"Na." řekl jsem jenom a podal mu ji, jen co jsem k němu došel. 

Ten se po ní vrhl, jako by to byla jeho jediná naděje na spasení a několika loky ji celou vyprázdnil. Znovu jsem si klekl na trávník naproti němu. Z nějakého neznámého důvodu jsem se na něj nemohl přestat dívat. Prázdná flaška zanedlouho skončila na zemi přede mnou a Karasunský blokař vzhlédl a podíval se na mě. Nebyl to pohled plný nenávisti, jaký jsem očekával, i když byl velmi krátký, protože jakmile jsem si všiml, že se na mě dívá, Tsukishima opět shlédl dolů na trávník. Moment, on se červená?!

Znervózněl jsem a spěšně jsem se zadíval na modré nebe. Nevěděl jsem, jestli mám něco říct, ale i přes můj dalo by se říci odpor, jsem cítil, jakoby mě někdo zezadu popostrkoval a říkal: "No tak. Jsi starší. Tak se pohni ty samolibé pako." 

Většinou tomu hlasu v mé hlavě jenom odseknu a dělám si věci po svém, ale dneska jakoby mi chybělo to ALE. A mohl jsem ho hledat kdekoliv. Pádný argument na to, proč mám pravdu já a jenom já, jsem nenašel. Podíval jsem se na svého rivala a najednou, jinak na svůj věk nadprůměrně vysoký Tsukishima, působil malý jako Kenma. Seděl s dlouhýma nohama těsně přitaženýma k břichu a na čele se mu objevila malá vráska od toho, jak se marně snažil zakrýt, jak je mu špatně. Byl mi víc podobný, než jsem si myslel. 

"Nechceš si jít lehnout?" vyhrkl jsem spíš šeptem a naprosto bez přemýšlení. Nejradši bych si za to vlepil facku. Co to do tebe vjelo ty nekomský imbecile?!! Polilo mě horko. 

Tsukishima vzhlédl a zadíval se mým směrem. Uhnul jsem pohledem a oči sklopil k zemi. Že já jsem radši nedržel pusu. 

Cože? On přikývl?! Viděl jsem to sice jenom okrajově, ale přece. Vážně souhlasil s někým, jako jsem já? Jistým způsobem se mi ulevilo.