Číslo Jedna

#30 Kuroo Tetsurou

Cítím jeho rty na svém čele. Nechávám oči zavřené a slabě se pousměji. Naprosto oddán si vychutnat ten povznášející pocit. Je mi příjemné teplo. Jsem zabalený do něčeho měkkého a nechce se mi odtamtud pryč. V dáli přitom slyším tichý šum projíždějících aut, kdesi dole na ulici. Jsem obklopen sladkou vůní. Ještě více se zachumlám do té hebkosti a můj úsměv nemizí. Pořád své rty nechává na mém čele a já pomalounku ale jistě usínám. Klidně, šťastně a rychle.

„Ku?"

„Mhm?" zamumlám v polospánku. Ku?

„Ještě je brzy na to, abys usnul." Slyším ho, jak zívá, a přinutím se otevřít oči.

„To říká ten pravý." Zasměji se a přitáhnu si jej do sladkého polibku.

„Však jsem tvůj pravý." Odpoví a zakření se.

Uhnu pohledem na stranu a snažím se zakrýt to, jak se červenám. Odkdy jsem tak slabý, když jde o něj? Kam se podělo mé neustálé popichování všeho živého?

Koušu si spodní ret, zatímco jsem se utopil v myšlenkách a přistihl jsem se jak zírám do neurčita. Probudí mě až další polibek.

„Budeš mít rozpraskané rty, když si je budeš pořád kousat."

Jeho tvář je najednou vážná, až smutná. Nezmůžu se ani na jediné slovo. Co se to děje? Provedl jsem mu něco?

Už jsem se chystal omluvit, když...

„Proč jsi utekl? Proč jsi mě tam nechal?!" jeho hlas se zvyšuje, ale já neodpovídám. Snažím se křičet, že jsem ho tam nechtěl nechat, že jsem to tak nemyslel, snažím se přehlušit jeho hlas, ale z mého hrdla se nic neozývá.

Prosím už na mě nekřič. Promiň, nechtěl jsem tě tam nechat, ale jen bych ti ubližoval. Ničil ti život. A nakonec bych stejně brzy umřel a to by tě zlomilo ještě víc.

„Na co jsi myslel, když jsi utekl? Kde tě mám jako teď najít? Nezanechal jsi za sebou žádnou stopu, nevím, kde jsi, co když se ti něco stane?" začal se mnou lomcovat. Nejdříve slabě, ale pak se mi jeho nehty začaly zarývat do paží, jak mě tiskl pevněji a pevněji a jak se mnou třásl. Dostal jsem strach. Snažil jsem se ho odstrčit, opakoval mu, ať mě pustí, že mě to bolí, ale má slova, jako kdyby k němu vůbec nedoputovala. Jako kdyby se rozplynula na půl cesty mezi mými ústy a jeho uchem.

„T-tsukki... dusíš mě." Zasténal jsem. A kdybych věděl, že tohle bylo to poslední, co mu kdy řeknu, byl bych si vymyslel něco lepšího.

Škrtil mě. Snažil jsem se jeho ruce, které mi svíraly hrdlo odstrčit, ale on mě držel tak pevně, až mu bělely klouby. Docházel mi kyslík. Vší silou jsem se snažil alespoň na chvíli povolit jeho sevření a přitom jsem se mu díval do očí, které byly najednou tak chladné a prázdné, přesto šílené. Pořád dokola opakoval, jak jsem ho mohl opustit, jak jsem mu mohl neříct, že se chystám utéci.

Nemohl jsem mu odpovědět.

Jeho věty se začínaly proměňovat v jakousi ozvěnu, jako kdyby na mě volal z několikametrové dálky. Obraz před očima se mi rozmazával a postupně se vytrácel. Panikařil jsem a kyslík mi docházel. Jako kdybych se nadechoval ve vakuu. Cítil jsem, jak mi ruce sklouzávají z těch jeho i když jsem to nechtěl. Poslední dotek jeho kůže, poslední pohled na něj, než můj svět skončil.

Promiň mi to. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem tomu všemu čelit. Proto jsem utekl, proto jsem tě opustil a teď tě opouštím navždy.