Číslo Jedna

#24 Kuroo Tetsurou

Jen se mi zatočila hlava. Nic víc, fakt! Dobře, možná ne jen to. Nechci vám lhát. No tak fajn, bylo mi blbě. Ale to povídám jen vám, nikomu jinému. Kdybych to řekl mému týmu, že jsem se necítil nejlíp, nechci ani myslet, co by to mohlo způsobit. Totální rozpad Nekomy. Absolutní!

Ale nebylo to nic hrozného. Jen to, co se mi poslední dobou stává. Můj dech prostě nechce souhlasit s tlukotem mého srdce, tím pádem mě prostě zaleje nepříjemné horko a pak na malou chvíli jen mrkám a nic nevidím, čímž mě rozbolí hlava a ztratím rovnováhu a zakolísám. Nepříjemný jak něco, to vám teda povím.

A teď se to prostě muselo stát zrovna ve chvíli, kdy jsme měli poradu s trenérem. Abych nespadl, opřel jsem se jednou rukou o Levovo rameno, který stál hned vedle mě. Bohužel on se natolik vyděsil, že vyjekl a to vzbudilo pozornost všech ostatních, stojících kolem plus těch dalších, co trénovali v hale s námi. Všichni vypadali dost vystrašeně. Dokonce i Kenma a to už je co říct.

"Kuroo, jsi v pohodě?"

"Kuroo, nechceš si sednout?"

"Počkej, donesu ti pití, Kuroo."

Kuroo sem, Kuroo tam. Jako kdybych ležel na smrtelné posteli a díky tomu mi bylo ještě hůř. Respektive jsem na to nebyl zvyklý, aby kolem mě někdo poskakoval. Prostě mě tak vychovali, ale nevadí mi to. Pořád lepší si všechno snášet sám, než obtěžovat ostatní. Radši nosit masku, než dávat najevo svou slabost.

Kei.

Proč jsem si na něj teď vzpomněl? Blbost. Nic si nenalhávej, Tetsu. Máš ho plnou hlavu dvacet čtyři hodin denně. Tomu jedinému jsi z nějakého důvodu svou slabost ukázal. A hned několikrát. Možná proto, že už jsi neměl jinou možnost. Že už jsem před tím prostě nemohl dál utíkat a potřeboval to ze sebe vyventilovat. Sakra, určitě to teď musel taky vidět.

Byl jsem strašně zvědavý, jestli se sem dívá, ale ne. Nepodívám se tam. Nemluví se mnou už tři dny a já za ním lézt nebudu. Obzvlášť po tom, jak na mě křičel. To bolelo. A myslím si, že nás oba. Mám ho rád. Víc, než bych si dokázal připustit, opravdu, ale to, jak na mě zakřičel... bez důvodu, ještě než jsem stačil něco pořádně říct, to mě ranilo.

Zvlášť, když ho miluju.

"Kuroo, jak ti je?" trenérova otázka vypnula proud mých myšlenek. 

Přikolébal se ke mně a měřil si mě pohledem, zatímco postával mezi Yakuem a Inuokou, jejichž výraz se změnil ze starostlivého na překvapený a těkali očima mezi mnou a Nekomatou, jako stěrači u auta. Shlížel jsem na něj, protože byl tak o hlavu a něco menší než já. 

"Dobře." odpověděl jsem okamžitě.

Trenér se poškrábal na bradě. Zapomněl snad mrkat? Jeho pohled mi byl nepříjemný, přesto jsem věděl, že kdybych uhnul pohledem, možná by mě posadil na lavičku. Na čele se mu objevovalo víc vrásek než obvykle. Nad něčím přemýšlel. Byl ticho u podezřele dlouho.

"Manabu, můžeš na chvilku?" otočil se zády a pokýval na našeho druhého trenéra, o dost mladšího než Nekomata, bývalého hráče našeho volejbalového klubu. Nepamatoval jsem si ho. Nevím jestli byl ve třeťáku, když jsem tam přišel z nižší střední, nebo už absolvoval.Jeho tvář na mě vždycky působila nevýrazně.

"Jo, trenére?" i když byl koučem číslo dvě, vždycky Nekomatu oslovoval trenérem. Ze začátku mi to přišlo zvláštní možná až dokonce divné, po nějaké době už si ale na to všichni zvykli.

"Nelíbí se mi. Podívej se." 

Prodělal jsem menší infarkt, když se ke mně oba zničehonic naklonili. Kdyby vedle mě nestál Lev, o kterého jsem se ještě pořád opíral, nejspíš bych utekl.