Číslo Jedna

#15 Tsukishima Kei

Co to děláš? Co to sakra děláš? Proč to děláš? Proč jsi to udělal? Jaký to mělo smysl? Chtěl jsi to? Jak jsi mohl ztratit kontrolu? Jak jsem to sakra dokázal? Sakra, sakra, sakra, do háje a znovu sakra. Proč si to neumím vysvětlit? Vždycky si všechno umím vysvětlit! Nebo přinejmenším si nějaké vysvětlení vymyslet. Tak proč mi to teď nejde? Proč se mnou můj mozek, který byl odjakživa mou zbraní, teď se mnou nespolupracuje? 

Cítím jak mě drží za ruku, jak jde za mnou a myslí si, že znám cestu, kterou jsem po tom už stoprocentně zapomněl, ale přesto mé nohy ví, kam jít. Super. Mé nohy mají mozek místo mně! Tak teď už mi definitivně hráblo! 

Ale byl to nezapomenutelný pocit. Neřekl jsem, že byl skvělý, protože to bych lhal. Ale nebyl ani špatný. Nevěděl jsem, jak se mám cítit. Každopádně trapas to byl jak vyšitej. Ale na druhou stranu...bylo to fakt výjimečné! 

Když jsem ho viděl zničeného a zlomeného, stahovalo se mi hrdlo, aniž bych si dokázal vysvětlit proč vlastně. Prostě jsem cítil, že něco potřebuje. Nemyslel jsem si, že konkrétně mě, ale kdo jiný by něco v tu chvíli udělal? Pravda. Vydal jsem se za ním čistě jen ze zvědavosti, ale ten výjev, co jsem spatřil mě donutil o skutečném důvodu, proč jsem se za ním rozběhl, pořádně zapřemýšlet.

Nemýlil jsem se. Opravdu někoho potřeboval. Prostě se vybrečet. Ale z čeho?

Stále mě tahle otázka sžírala. Když mi před pár minutami v parku uklouzla, Kuroo se zatvářil zděšeně a překvapeně zároveň. Stalo se mezi ním a mým trenérem něco, když jsem byl na vyšetření? Nebo za to Ukkai vůbec nemůže?  V tu chvíli jsem se ale neodvážil ptát se dál a tak jsem to zamluvil. A myslím, že jsem udělal jedině dobře, protože po jeho tváři se rozlila vlna úlevy. Ale kdo, nebo co mu ublížilo? 

Při mé poslední položené otázce jsem pocítil jakýsi zvláštní druh zlosti a celé mé tělo se napnulo, jako kdybych se snad snažil vytvořit kolem sebe vlastní myslí těžké kovové brnění, přičemž se mi žaludek bolestivě stáhl a já stiskl Kuroovu ruku pevněji a přidal do kroku. Něco mu jistojistě ublížilo. A pořádně. Zjistím to. Přijdu na to, kdo způsobil, že někdo na první pohled tak sebevědomý, až je to někdy příliš, a tak nad věcí, má oči zarudlé od pláče. A tentokrát, poprvé to nebude v mém vlastním zájmu. Až to zjistím, vyřeším to. Postarám se o to, abych ho už nikdy nemusel vidět se třást a vzlykat.

Kuroo mlčel. Ten, kdyby slyšel, co se mi za absurdnosti odehrává v hlavě, nejspíš by dostal pořádný záchvat smíchu nebo by se ode mě vzdálil na kilometr daleko.  Ale přeci jen mně samotnému mé chaotické myšlení dávalo jakýsi zvláštní až neuvěřitelný smysl. Zajímalo by mě, na co myslí on. Mohl bych to vyčíst z jeho obličeje, ale nechtěl jsem se otáčet. Co kdybych byl z jeho výrazu zklamaný? Co kdyby... Zavrtěl jsem nepatrně hlavou, aby Kuroo nic nepostřehl. Pošetilá myšlenka. Určitě si toho s jeho rychlými reflexy všiml. Navíc je starší. Sice nevím, jak to má souviset s jeho postřehem, ale prostě je starší. Dokonce o dva roky. I když jsem o něco vyšší, on je silnější a zkušenější. Přesto jsem to udělal. Políbil jsem někoho, od koho si mám držet odstup a mám mít k němu alespoň trochu té úcty. A ještě aby toho nebylo málo, je to kluk! 

Jak? Proč? Nikdy mě kluci nepřitahovali. Stejně tak ani holky. Nevím. Lásku jsem považoval ve svém věku za zbytečnou. Proč bych si s něčím takovým zatěžoval hlavu, ne? Nezajímalo mě to a bylo to pro mě akorát ztrátou času. Láska pro mě postrádala smysl a ještě ke všemu dokáže ničit lidem životy, tak proč si ji pouštět k tělu. Tohle všechno jsou docela přesvědčivé argumenty, tak ale potom mi někdo vysvětlete, proč jsem teď udělal to, co jsem udělal?  Co mě ale udivovalo nejvíc bylo to, že jsem ho políbil bez jakéhokoliv náznaku nervozity a zbytečného uvažování. Co to bylo? Byl to chtíč? Nebo jsem tím chtěl něco vyjádřit? Měl jsem pocit, jako kdybych po tom polibku dostal totální amnésii.