Číslo Jedna

#17 Tsukishima Kei

"Měl bys něco sníst. Vypadáš, jakoby tě život nudil."

Sugawara seděl naproti a ládoval se rýží, že tu rychlost, jakou mizela z jeho misky, jsem tak tak stíhal vnímat. Když to pověděl, zářivě, tak jak to umí jedině on, se na mě usmál. Malé pramínky skoro až stříbrných vlasů, mu přitom trčely do vzduchu jako malé anténky.

"Už se stalo." procedil jsem mezi zuby hloupou a ještě ke všemu nepravdivou větu na svou obhajobu. Sakra Keii, mohl sis vymyslet něco lepšího. 

Zadíval jsem se na prázdnou misku před sebou. Neměl jsem hlad. Možná to byl důsledek mé nemoci, možná za to mohlo mé ranní rozjímání. Zamrkal jsem na prázdný talíř a pak pohlédl na stůl plný jídla před sebou. Vypadalo to, že všem chutná, ale mi se při jen pomyšlení na jídlo zvedal žaludek a jen pohled na čistě bílý prázdný porcelán přede mnou dokázal mé zažívání udržet na uzdě.

"Co jsi to říkal?!" Tanaka sedíc hned vedle mě mi zakřičel do ucha, až jsem nadskočil. Už zase vytasil svůj výhrůžný pohled, který zabíral dokonce i na mě. S očima vykulenýma se na mě díval, jako kdybych se dopustil smrtelného hříchu a já se neodvažoval pohnout jediným mimických svalem. 

"Nech ho být!" okřikl ho Sawamura. Náš kapitán, který seděl jako vždycky Sugovi po boku a já si v duchu oddychl. Ale i když se mě Daichi zastal, byl to teď právě on, kdo po mě hodil vražedný pohled. 

"O-omlouvám se." zamumlal jsem k Sugovi se sklopeným pohledem. Když jsem znovu vzhlédl, uviděl jsem Daichiho, jak dál spokojeně srká miso polévku. Zdálo se, že přesně tohle po mně chtěl.

"To nic." Suga se usmál a vycenil přitom čistě bílé zuby, načež si znovu a nabral další hromádku rýže z velkého hrnce. Moment...

"Tady máš. Je oběd, takže jestli něco nesníš teď, budeš hladovět až do večeře." mrkl na mě a podal mi mou misku, teď však plnou rýže, kterou jsem, ač s nemalým vnitřním odporem převzal. 

"D-díky." zmohl jsem se jen a při pohledu na jídlo výrazně polkl. Vstal jsem kolem jedenácté, což bylo teprve před hodinou a než jsem se stihl vypotácet z ložnice, což se mi nechtělo, protože jsem měl stále teplotu a všechno mě bolelo. Ale co bylo možná pádnějším důvodem byl fakt, že jsem dnes potkat co nejméně lidí. Bohužel se nepovedlo a proto tu teď sedím mezi Nishinoyou a Tanakou, kteří mě našli, jak si hledám nějakou vhodnou zašívárnu, a dotáhli mě sem. 

"No tak Tsukishimo! Beru hůlky a jím!" ozval se vedle mě Nishinoya.

Slabě jsem přikývl. Ne já fakt nechci. Prosím dostaňte mě někdo odtud! Nebo ne, ale nenuťte mě jíst, nebo to dopadne špatně. 

Mé tělo si ale očividně dělalo, co se mu zachtělo. Má pravá ruka už pevně svírala pár dřevěných hůlek, který ještě před pár okamžiky ležel přede mnou. Ne přestaň! 

Pozdě. Nabral jsem si rýži a nervózně přitom polkl. Očima jsem hypnotizoval malou porci jídla, která zanedlouho měla skončit v mém žaludku a podle mé domněnky, zase rychle venku. 

A tohle všechno jenom proto, že jsem jednu noc nesl Kurooa na zádech! 

A zrovna v tu chvíli, kdy jsem se ho chystal pořádně proklít za to, co všechno mi včera způsobil, zničehonic, náhodou, jako na zavolanou prošel uličkou, která se táhla za Sugou a Daichim, takže jsem ho uviděl před sebou. V jedné ruce nesl talíř s hůlkami a kolem krku měl přehozený bílý ručník. Na sobě měl červené tričko a zelené kraťasy. Vypadal poněkud sklesle, ale přesto šel s hlavou vztyčenou a když ho Haiba zezadu zatahal za lem rukávu, aby ho pozdravil, nasadil svůj obvyklý bezstarostný tón, jednu ruku si dal v bok, tak jak to dělá vždycky, když chce působit starší, ovšem vzhledem k jeho osobnosti se mu to moc nedaří, a dokonce se i k mému největšímu překvapení usmál. Páni. Mé proklínání bylo to tam.