Číslo Jedna

#22 Kuroo Tetsurou

Štve mě, když něco nechápu. Něco, cokoliv. I když je to absolutně bezvýznamný, i když se nad tím můžu ve výsledku jenom zasmát, vadí mi to. Když něco jde mimo mě a ostatní se smějou a já nejsem v obraze, je mi tak trochu na nic. Jo. Někdo jako já, kdo navenek nic neřeší a vypadá pořád v pohodě, usměvavě a ze všeho si takřka dělá srandu. Pravdou ale je, že kdyby lidi znali mé skutečné já, nejspíš by si o mě ani kolo neopřeli. 

Ale jak už jsem řekl, nemám rád, když něco nechápu a přesně v takovéhle situaci jsem se přímo ocitl. Ale nejsem jedním z těch lidí, kteří, když jim něco fakt vadí, to dají hned najevo celé Zemi a možná ještě i jiným planetám sluneční soustavy k tomu. Jsem trochu zákeřnější, řekl bych. Obvykle si totiž na člověka, který tu pro mě zatím záhadnou věc vyslovil, počkám a sám se ho pak vyptám. Já vím, zní to, jako kdybych byl největší osina v zadku, ale díky tomu, že tuhle, dalo by se říct "techniku" používám, ji vlastně zase ani tak používat nemusím. Někteří z těch lidí totiž už dávno ví, jaký umím potom být dotěrný a tak mě raději seznámí s probíraným tématem hned, než aby si to museli vychutnávat v soukromí. Ergo co se týče tohohle, vždycky dostanu, co chci a to se mi více než líbí. 

Jenže teď nastal problém. Kei. Nejen, že se ještě nestal obětí mých otravných, ale zato účinných pokusů, ale to bylo to nejposlednější, nad čím jsem v tuto chvíli přemýšlel. Navíc to vypadalo, že ho setkání s Levem nesmírně vytočilo. Jenže to jsem si uvědomil až dlouho poté, co odešel a já nevěděl kam. V ten moment, kdy jsme na chodbě potkali Leva, Kei strnul, jen co náš Haiba dořekl celou větu týkající se nás obou. V tu chvíli jsem zkoprněl. Jak to, že o tom nic nevím? Že mě prý Tsukishima přinesl do postele? A-ale proč? Co se stalo předtím? Pamatoval jsem si jen drobné útržky ničeho. Jen matně jsem si vybavoval, jak mě toho večera vzbudil a jak mi něco pošeptal do ucha, to bylo poprvé, co byl u mě tak blízko, jak se jeho dech dotýkal mého krku, tohle jsem si pamatoval. Jenže, co na mě mluvil, to už nevím. Nejspíš jsem potom znovu usnul. Alespoň už vím, proč jsem měl ráno takový zvláštní pocit, kdy jsem si ani za nic nemohl vzpomenout, jak jsem se do své postele dostal, ale tohle už se mi stalo tolikrát, že ani v ten moment jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel. Nepředstavoval jsem si, že to může později nabýt takového významu, ale stalo se. 

Chvíli jsem se tu náhlou, patrně nechtěnou informaci pokoušel vstřebat, zatímco Kei dělal úplně to samé, ale přišlo mi, že u něj to bylo ještě tak v desetkrát horší verzi. Nemohl jsem si nevšimnout jeho zrychleného dechu a i když byl ke mně otočený zády, stačilo mi jen spatřit Levův obličej, abych si sakra rychle domyslel, jak se asi na něj Tsukishima musel tvářit. V jednom jsem měl jasno: Vidět jeho výraz, nejspíš bych vypadal úplně stejně jako chudák naše budoucí eso. Ale nedalo mi to. Stále jsem to nedokázal pobrat, nebo jsem byl možná příliš unavený na to, abych tomu rozuměl. O co mezi nimi vlastně právě teď jde? Řekl snad Lev, něco co neměl? Bože Tetsu, ty si vážně pokládáš takovou otázku? Je naprosto očividné, že se něco takového stalo! Cítil jsem se najednou opomenutý a jaksi podivně zrazený, i když jsem pochyboval o tom, jestli to vůbec nějaká zrada byla. Ale třeba jsem to nebyl já, kdo se cítil zrazený. Třeba jsem se tak cítil, protože se tak cítil on. Dává to smysl? Možná jenom mně samému.

Upadal jsem do smutku. Mohl bych odejít a Kei a beztak i všichni ostatní by si mě nevšimli. Už tak díky trenérově opatrnosti, kterou z celého srdce nenávidím, nechodím na většinu tréninků, jako bych byl sklo, do kterého sice každý narazí, ale jinak ho obejde a nevěnuje mu další sebemenší pozornost. 

Zavrtěl jsem hlavou. Nad jakými depresivními věcmi to teď sakra přemítám?! Tohle se mi přece ani trochu nepodobá. Nemám emo mód jako Bokuto, nebo už jsem to se svým přemýšlením dohnal až právě k tomuhle?