Číslo Jedna

#25 Tsukishima Kei

Mučení. Ničilo mě dívat se na něj, zatímco on se mému pohledu vyhýbal. Rvalo mi uši, když jsem uslyšel jeho jméno z cizích úst, zatímco mi šrotovalo v hlavě od rána do večera a já jej nemohl vyslovit nahlas. Ruce mi brněly při každém pohledu na jeho vlasy, do kterých bych je tak moc chtěl zabořit a hrát si s jejich pramínky černými jako noc. A pálilo mě v ústech pokaždé, když jsem ho slyšel mluvit nebo pohybovat rty. Tak moc jsem po nich toužil.

I když bych neměl, sledoval jsem ho. Přece jsem si slíbil, že na něj budu dávat pozor, i když mu už nikdy nebudu moci říct, co k němu doopravdy cítím. Bože jak šíleně to zní, ale jo, nemohl jsem z něj spustit oči, kdykoliv se mi naskytla příležitost a tak jsem byl možná jediný, kdo si toho všiml...

"Tsukki! Hej Tsukki!"

Tadashi mi mával oběma rukama před obličejem. Zatřepal jsem hlavou a odtrhl od Kurooa, sedícího o pár lavic přede mnou zády oči.

"Promiň." podíval jsem se na svého, snad jediného člověka, kterému jsem mohl říkat kamarád.

Tadashi naklonil hlavu na stranu v nepochopení.

"Co je?" pokrčil jsem rameny.

"Řekl jsi slovo promiň."

Zmateně jsem na něj zamrkal, aby pokračoval. Měl jsem mysl tak přeplněnou Tetsurouem, že myšlení na ostatní věci bylo utlumené.

"No, neříkáš to."

"A-aha." sklopil jsem hlavu k misce s rýží, vzal hůlky do rukou, ale hned na to jsem je zase opřel o okraj misky. Neměl jsem hlad.

"Tsukki!" zahřměl najednou Yamaguchi, až jsem sebou trhl a podíval se na něj.

"Co se s tebou děje?" vypadalo to, jako kdyby se na to chtěl zeptat už dlouho.

"Nic, co by se mělo dít?" Hrál jsem to.

Tadashi zamrkal. Nevěřil mi, to mi bylo jasné. Už mě znal, k mojí smůle, tak dobře, že mi na to neskočil. Nervózně jsem poklepal prsty o stůl a pohled zase stočil ke Kuroovi. K mojí ještě větší smůle se právě zvedal a chystal se k odchodu spolu s ostatními spoluhráči. A tam jsem si toho prvně všiml. Ještě než jsem mu pohlédl do tváře všiml jsem si, že misky s jídlem, od kterých vstal, jsou stále plné. Nejedl. A jestli vůbec něco do sebe dostal, bylo toho zatraceně málo. Zatraceně. Je to kvůli mně. Určitě. Kvůli čemu jinému?

Vzhlédl jsem ve snaze spatřit alespoň na pár sekund jeho obličej, jeho výraz, pokusit se rozpoznat jeho momentální rozpoložení.

"Bože." To bylo to první, co mi vtanulo na mysl.

Byl bledý, mnohem bledší, než jsem ho kdy viděl. Fialové, zřetelné kruhy pod očima lesknoucími se, ale přitom působícími až strašidelně prázdně. Pozoroval jsem ho každý den od té doby, co jsme spolu nepromluvili. Nemohl jsem si zkrátka pomoct, ale až teď jsem si uvědomil, jak moc se od té doby změnil.

Vypadalo to, jako kdyby dnešní noc probděl. Je to vážně kvůli mně? Jestli ano, co jsem to sakra za člověka? Měl bych se mu omluvit, že jsem na něj křičel, že jsem se neovládal. Vysvětlit mu to. Ale co když se mnou nebude chtít mluvit?

Seděl jsem tam, ani netuším, jestli na mě Tadashi mluvil nebo ne. Hltal jsem Tetsuroua pohledem. Visel jsem na něm, jako kdyby mě měl spasit. Jako kdyby byl má poslední naděje na přežití. Naděje, která se mi ale proti mé vůli ztrácela před očima. Naděje, kterou jsem měl nadohled, přesto jsem se jí nemohl dotknout. Bylo to k zbláznění. Ještě chvíli tu budu sedět a umřu.