Číslo Jedna

#27 Tsukishima Kei

Všude kolem to šumělo. Asi tak padesát lidí, padesát nadechnutí a miliony otázek. Ztrácel jsem se v té změti hlasů, ale i přes to mi v hlavě visela jediná věta.

Kuroo je pryč.

A já byl v šoku. V takovém, kdy by si normální člověk za takových okolností nebyl schopen položit žádnou otázku. Ale mi to nedalo.

Kam utekl? Jak?

Seděl jsem v jídelně, obklopen tím neklidným šepotem a nehty si zarýval do dlaní. Trenéři nás všechny nacpali do jedné místnosti, kde teď vzduchem plula kromě příšerně dusného vzduchu, jedna otázka za druhou a v intervalech se opakovaly a cítil jsem, jak se mi Lev Haiba zavrtává pohledem do zad.

Ke mně se žádná odpověď nedostala. Jako kdybych kolem sebe vyzařoval ještě horší auru než normálně. Blbost. O tom to nebylo. Věděli, že jsem se s Tetsurouem bavil a byl jsem s ním častěji, než kdy jindy. Proto mlčeli. Nevěděli, co mají říct, i když viděli jak vyděšeného mě ta zpráva zanechala. Protože takhle se chovat, to dělá každý. Každý radši mlčí, než aby se alespoň pokusil cokoliv říct a nezanechal toho druhého neviditelného a ztrácejícího se ve vlastní zmatenosti a smutku. Každý si myslí, že je dobře, když radši nepromluví. Jen ať se něco ještě víc nepokazí. Ale jak by mohlo! Všechno už je zkažené. To už je jedno.

"Ztište se prosím." Ozval se najednou zvučný hlas. Jako na povel všichni zmlkli. Každý byl tak zvědavý, že to nikdo nechtěl protahovat. Zvedl jsem hlavu k majiteli hlasu a spatřil Ukkaie stojícího ve dveřích, s cigaretou v puse, ze které stoupal tenký a klidný obláček šedého kouře. Jednou rukou se škrábal nervózně na zátylku a druhou si přidržoval cigaretu.

"Jestli si myslíte, že tímhle vaše soustředění končí, tak jste na omylu. Pomocní koučové pro vás mají své vlastní tréninkové plány, takže do toho!"

Skončil. Nikdo se ani nepohnul.

"A-ale co Kuroo?" Slyšel jsem sebe samého.

Dychtil jsem po více informacích a za tu otázku mi nebylo trapně ani trošku. Ostatní byli zvědaví jako já. Všechny jejich pohledy se stočily ke mě, jakmile jsem protrhl to zmatené ticho. Dříve by mi to bylo nepříjemné, jenže teď jediné, co jsem měl teď v hlavě byl Tetsurou. Můj Tetsurou, kterému jsem ublížil a o něhož jsem dostal tak nepředstavitelný strach, který mě teď donutil vstát z lavice a zařvat na Ukkaie.

Periferně jsem zpozoroval, jak se Lev Haiba na svém místě narovnal.

Trenér se mi zadíval zpříma do očí a pak slabě kývl. Nebyl jsem si úplně jistý, co tím myslel, ale když hned na to poslal všechny se připravit na trénink, nechajíc mou otázku nezodpovězenou a já frustrovaně opouštěl kantýnu jako poslední, ozval se.

"Podle nekomských utekl v noci. Když se ráno probudili, nikde nebyl."

Otočil jsem se na Ukkaie. Jeho poslední dvě slova se mi zařezávala do hrudi jako dvě dokonale nabroušené dýky. Nikde nebyl.

Polilo mě horko.

"Někde přece být musí! Musíme ho najít! Je nemocný! Je-jestli ho nenajdeme, tak se mu něco stane!" zpanikařil jsem. Dýchal jsem zrychleně a krev mi bušila ve spáncích.

"Jak víš, že je nemocný?" trenér najednou vypadal šokovaně a cigareta mu vypadla z pusy.

Bylo mi jedno, že mi to uklouzlo. Chtěl jsem Tetsuroua najít, co nejdřív a jestli mě tahle otázka brzdí, musím na ni odpovědět.

"Něco jsem zaslechl." řekl jsem popravdě.

"On ti to řekl?"

"N-ne. Slyšel jsem rozhovor." vysvětlil jsem rychle. Horko, které se rozlévalo do mého těla mě dělalo víc a víc nervózním. Představa Tetsuroua, jak někde nehybně leží v bezvědomí pro mě byla tak strašlivá, že každá uběhnutá minuta strávená tady, mi připadala jako věčnost.