Číslo Jedna

#33 Tsukishima Kei

Všechno si pamatuji. Bylo to jako ve zpomaleném záběru. Jak se najednou celé jeho tělo uvolňovalo od všech těch křečí, od té bolesti, která ho napínala a sužovala. Jak pomalu zavíral oči vyčerpáním, které se na mě nepřestávaly dívat až do poslední chvíle. Ten moment, kdy povolil stisk mé ruky, kterou předtím držel tak pevně, jako kdyby na tom závisel jeho život. Jeho dlaň ale přesto zůstala teplá, i když jsem to byl teď já, kdo se jej nechtěl pustit. Byl to všechno jeden nekonečný zpomalený záběr, který jsem nemohl zastavit. Plynul. Pomalu, ale pořád pokračoval.

A to na tom bylo to nejhorší.

Nemohl jsem udělat vůbec nic. Jen křičet jeho jméno, když se mu protočily panenky a ztratil vědomí.

„Miluji tě Tsukki." Jeho poslední slova se mi dostávala pod kůži a skrze ni do krve a s ní do každičké části mého těla, do každičké buňky, až do hlavy, kde se neustále opakovala, jako na kolovrátku.

„Tetsurou! Tetsu, prosím probuď se!" křičel jsem zoufale a dával volný průchod vzlykům, ať byly sebehlasitější a sebebolestnější.

„Kuroo..." zavzlykal jsem. Neslyšel mě. Neotevřel oči, ani nepohnul jedinou částí těla. Znovu jsem jej našel a znovu ztratil. Jen pomyšlení na to mě zabodalo u srdce tak silně, jakoby mě tam někdo bodl doopravdy.

„Měl jsi mu to říct. M-měl jsem ti to říct, Tetsurou..." slzy mi kanuly po tvářích, když jsem mu pohlédl do tváře, zatímco jsem se skláněl jen pár centimetrů nad jeho bledým, přesto tak překrásným obličejem, snažíc se nemrkat. Nechtěl jsem přijít byť jen o jediný okamžik, kdy jsem se na něj mohl dívat.

Chtěl jsem mu toho tolik povědět. Chtěl jsem se ho dotýkat, obejmout ho.

Chtěl jsem ho políbit. Dlouze. Vložit do polibku všechno to, co jsem k němu cítil.

Mé racionální uvažování bylo to tam, ale věděl jsem, že teď by mi stejně bylo k ničemu. Bylo pozdě. Už se neprobudí a nezáleží na tom, kolikrát budu beznadějně křičet do tmy jeho jméno. Jak se ho budu snažit přivést k životu, protože on už tu dávno není. Zradilo ho zdraví, které všichni opomínali. Dokonce i já. Dokonce i on sám, neboť ho k tomu ostatní přinutili.

Už nikdy s ním nebudu hrát. Nikdy se na mě nezašklebí zpět přes síť. Už nikdy jej neoslovím. Tým tělocvičny číslo tři se rozpadl.

Zvedl jsem hlavu k černé noční obloze. Stejně černé jako Tetsuroovy vlasy, které se ve světle parkové lampy slabě třpytily, jako kdyby byly posázeny hvězdným prachem.

Spustil se výkřik. Tak hlasitý a tak srdce drásající, že každý, kdo by jej zaslechl, by křičel také. Byl plný smutku, mísil se se vztekem a s naprostou bezmocí.

Byl to můj křik. Křičel jsem na hvězdy, na galaxie, na všechny světy, co jen existují. Křičel jsem na všechny božstva, aby mi ho vrátili. Abych viděl jeho hruď se znovu zvednout pod nádechem a klesnout pod výdechem a pak se zase znova. Nekonečně.

Vraťte mi ho prosím. Už nebudu o nic jiného žádat, jen mi jej vraťte.

Pohlédl jsem na jeho bezvládné tělo, jak měl hlavu nakloněnou na stranu, jeho levá ruka spočívajíc volně na jeho břiše, jak ještě před pár okamžiky statečně bojoval s nesnesitelnou bolestí. Na rukou měl slabě fialové modřiny a já jen naprázdno polkl. Nikdy jsem neměl dovolit mu utéct. Nikdy jsem neměl na něj křičet. Důvod, proč jsme spolu přestali mluvit byl naprosto banální. Bože, jaký já jsem to hrozný člověk, že jsem dovolil, aby se mu něco stalo! Že jsem mu dovolil umřít!