From Hill to Dale |Johannes Dale| ✔

1

Pátek - 18:28

,,Potřebuji jedno karamelové latté, čokoládové frappé, horkou čokoládu, oreo dortík, dvakrát red velvet a jeden větrník. Pohni Cindy, je tam narváno a furt chodí další!" takhle nějak vypadal můj každý den v práci. Cukrárna, kterou vlastnila moje sestřenice, byla jedna z nejlepších ve městě a věčně byla přeplněná. Práce nad hlavu a ani minuta na odpočinek.

Ta ženská, co mi přišla dávat rozkazy byla žena, která je zde nejdéle zaměstnaná - slečna Kwiffová. Je zahořklá, přísná a věčně protivná - proto je pravděpodobně pořád ještě slečna, i když je jí už nejméně čtyřicet. Celý život se věnuje jen práci a nemá čas na svůj vlastní život. Na starost si bere i papírování a takové ty věci, které se nikomu nechtějí dělat, proto zde tráví více času, než doma, ale byla to její vlastní volba.

Začala jsem dělat ty dvě kávy i horkou čokoládu. Potom jsem v regálech začala hledat dané zákusky, které měla moje protivná spolupracující servírovat hostům. Vždy mi zadala třeba deset položek na nachystání a lístek, na kterém to vše měla napsané, si pro jistotu odnesla, aby mi práci neulehčila. Milá to žena. Myslím, že nám, nám zaměstnancům, chce ukázat, že život není peříčko.

Všechny věci, které jsem měla připravit jsem postupně skládala na tác a s nervozitou kontrolovala, zda mám vše. Jen jsem mohla doufat, že ano. Na chvíli jsem si sedla, jelikož jsem měla chvilku čas. To se ovšem změnilo během jedné sekundy.

,,Co tady sedíš? Hosti čekají, až je někdo obslouží a ty tu jako sedíš a nic neděláš?" zeptala se mě s povýšeným úsměvem a úšklebkem k tomu slečna Kwiffová. Její nepříjemný tón hlasu a přísný pohled by vystrašily každého, ale já stejně doufala, že uvnitř se schovává milá žena, která jen nechce být odhalena.

,,Moje práce není obsluhovat, takže to není můj problém," odsekla jsem jí a ona se na mě protivně zamračila. Nenávidím ty její dny, kdy se k lidem chová jako k otrokům a ona sama pomalu nehne ani prstem. Někdy má i dobrý dny. Jednou za rok.

,,Tak to tentokrát prostě odneseš, stůl pět," nestihla jsem ani reagovat a už byla pryč. Potvora. Ona je za to placená, ale budu to dělat já. Měla bych více makat a získat povýšení, aby se tady ke mně nechovali jako ke kusu hadru. Připadala jsem si tak. V této cukrárně to nefungovalo tak, že by se ke mně někdo choval lépe, protože je majitelka moje sestřenice. Vzala jsem tedy tác, který se mi kýval v rukou. Byl tak těžký a obsluhování nebyla zrovna moje parketa. Měla jsem špatný pocit, že mi to celé spadne, ale zatím jsem rovnováhu držela docela dobře.

Vešla jsem do té hlavní místnosti. Vždy jsem tudy chodila jen ráno, když tu bylo prázdno a klidno, ale teď se zde překřikoval jeden člověk přes druhého, i když jsme měli za půl hodiny zavírat. To byl také důvod, proč jsem jako poslední v práci - nikomu se tady k večeru nechce zůstávat. Často a ráda si beru služby navíc, peníze moje rodina potřebuje a mně tato práce nevadí.

Vzpamatovala jsem se z toho ruchu a vydala se ke stolu číslo pět. Prošlo kolem mě pár lidí a byla jsem ráda, že jsem o nikoho nezavadila. Té obrovské skupině jsem na stůl vyskládala vše, co si objednali, nebo tedy minimálně vše to, co jsem na tác nachystala v dojmu, že je to vše, co si objednali. Pravděpodobně jsem na nic nezapomněla.

Zalezla jsem zpět do místnosti, kde jsem byla naprosto skvěle skryta před našimi hosty. Holky z obsluhy za mnou ještě několikrát přišly s nějakou objednávkou. Vždy jsem obdivovala ty zákazníky, kteří si třeba dali jeden z našich nejdražších rumů a k tomu třeba čokoládový zákusek. Můj žaludek by to třeba zpracovat nedokázal.