I hate you, Honey [C.H. FF] #1st BooK

4. kapitola

 Vrátila jsem džus do ledničky a při odchodu mi Calum symbolicky nastavil nohu. Jednou nohou jsem ji přešla a druhou ho chtěla lehce kopnout, ale moje nešikovnost to chtěla tak, abych klopýtla. Za normálních okolností bych to vybalancovala, ale mokrá podlaha mi to nedovolila a já se trochu projela a pak se nešikovně skutálela ze schodků. Pohled se setkal s podlahou a já měla pocit, že trvalo celou věčnost, než jsem se setkaly. Při dopadu jsem cítila bodavou bolest, která mi až vehnala slzy do očí. Z ničeho nic se mi udělalo strašně zle, ale bolest byla ta tam. Nechápala jsem, co to znamená a ani jsem si pořádně neuvědomovala co se tu stalo. Vnímala jsem jen jak rychle dýchám. Hruď se mi zvedala a zase klesala neuvěřitelnou rychlostí. Zbytek jsem měla rozmazané.
Co se to se mnou děje?

                                                                                 ~A~

Bylo to strašně zvláštní tlačení v mé noze, co mě donutilo se probrat z toho divného transu. Nic víc než to tlačení jsem vlastně necítila, ale přesto jsem brečela. Slzy se mi nekontrolovatelně kutálely po tváři. Prostě jsem brečela. Narovnala jsem nohu před sebe, abych ji neměla tak nepřirozeně zkroucenou pod sebou. Nic jsem necítila, jen se mi motala hlava.

Calum se z plna hrdla smál ale když si všiml že mi tečou slzy zarazil se. Nechtěla jsem brečet, ale ono to samo.

"Lizy? Seš v pohodě?" Přidřepl si ke mně a snažil se mi podívat do tváře kterou zakrývaly mé vlasy. Co to je za kreténskou otázku:  jestli jsem v pohodě?

"Asi. Nevím. Teda. Jo." Věděla jsem co mám říct, ale nešlo to. Slova se mi sama od sebe motala. "Vodu." Zasténala jsem, načež Calm vstal a podal mi sklenici vody, která ve mně zmizela takřka okamžitě. Žízeň ale neustávala.

"Nevypadáš moc v pohodě." Sedl si ke mně na zem a koukal jak pozoruju dno sklenice. "Nechtěl sem ti podkopnout nohy. Omlouvám se." Vypadal vyděšeně a starostlivě. Vím, že za to tak úplně nemohl ale z části jo. A hlavně, on je ten poslední co mi může pomáhat.

Vyhrnula jsem si tepláky a uviděla napuchlé místo kousek pod kolenem. Prstem jsem přejela přes načervenalou a tak citlivou kůži. Jako bych cítila malý důlek, nebo tak něco. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem strašně rychle mrkala a rychlost mého dechu neustávala. Na chvilku jsem taky ztratila pojem o tom, kde jsem. Myslím že to bylo z šoku nebo tak něco, ale noha mě nebolela. Slyšela jsem, že člověku má při takových chvílí tak vysokou hladinu adrenalinu, že to ani nevnímá.

Pokusila jsem se vstát, ale jaksi jsem neměla kontrolu nad pravou nohou a zase rychle spadla na zem. Noha pořád jen divně tlačila.

"Počkej, pomůžu ti." Natáhl ke mně ruku, ale já ji znechuceně odstrčila.

"Nesahej na mě! Zvládnu to." Zamračila sem se na něj.

"Musíš být otravná i se zlomenou nohou." Oplatil mi vražedný pohled. Zlomená noha!? Až teď jsem si to uvědomila. Ne! Ne! Ne! Ne! "Odvezu tě do nemocnice." Ne! Ne! Ne! Ne! Zase jsem začala strašně brečet se slovy: "Zlomená ne. Prosím." Calum nechápavě zkřivil obočí, ale co mně je po tom co si myslím. "Proč zase brečíš?" Vzal moji tvář do dlaní a konejšivě se na mě usmál. "To se zahojí." I když se snažil pomoct, první co mě napadlo bylo:  Co na mě  kurva sahá?!

Vysmekla jsem se mu a rukávem svetru jsem si setřela slzy.

"A musí to být? Jako ta nemocnice." Neúmyslně jsem udělala štěněčí oči. Tentokrát jsem skoro vstala ale, pak ustoupily kouzelné účinky adrenalinu a s tím nastoupila obrovská bolest při sebemenším přenesením váhy na pravou nohu. Se žuchnutím jsem opět dopadla na zem. Calum mi pomohl vstát, což mě velice obtěžovalo. Byla jsem úplně bezmocná a momentálně připoutaná k Hoodovi. Opírala jsem se o něj, ale i tak mě pohyb hodně bolel.