I hate you, Honey [C.H. FF] #1st BooK

15. kapitola

Nad knihou jsem strávila následující dva večery. Nečekala jsem, že by mě příběh chytil až tak za srdce. Není to tutovej bestceler ale i tak mě to strašně baví. Každá jedna stránka vypadá jako by byla poznamenaná stářím a sem tam se objevuje kapička krve.
Samotný příběh pojednává o skupině lidí z různých společenských vrstev a s různými dovednostmi. Příběh vypráví dvacetiletá Caroline, studentka na poloviční úvazek zaměstnaná jako uklízečka v budově výzkumné laboratoře. Ze začátku knihy je tam řečeno, že nedávno pocítila změny svého chování a také se u ní projevily nějaké zvláštní schopnosti, které sama ještě nedovede popsat. Po pádu letadla se probudí na opuštěném ostrově někde v atlantském oceánu a zjistí, že toto zvláštní chování se plně vyvinulo.
Jsem ve fázi, kdy zjišťuje, že dokáže přimět předměty k pohybu ale nedokáže určit kdy a jak. Právě čtu o tom, jak se všem zdá, že je někdo sleduje. Podle mě to bude jako vždycky, že se objeví nějaký místní kmen, prostě drámo. Moje očekávání bylo velice nízké, protože co se dá čekat od hry, ale opravdu mě to baví. Nejvíc mě zaujal rozvíjející se vztah mezi Car a Brianem, zbohatlickým synkem senátora, versus vztah mezi Carol a Denisem, obyčejným prodavačem v supermarketu. Je zajímavé pozorovat, jak se rozvíjí takový milostný trojúhelník Denis se mi určitě líbí víc, protože je dost otevřený a vůbec. Zkrátka je to dobré.

Ve středu odpoledne jsem jela domů s Michaelem, protože prý předpokládá, že máma už bude doma, takže by bylo vhodné, aby to vypadalo, že se o mě stará. Zaparkovali jsme před domem a já začala být nervózní. Jednak pro to, že za tu dobu co byla pryč, jsem si nalomila kost a jednak pro to, že jsem si bez svolení obarvila vlasy.
Zhluboka jsem se nadechla a vešla do dveří, které mi Mike otevřel.

"No kde jste? Už na vás čekám." Ladně proletěla chodbou, jako když list poletuje v lehkém letním vánku ale pak když mě spatřila zkameněla jak ve výrazu, tak v pohybu. "Co to je?" Svraštila obočí a já začala mít oprávněný strach. Mike se mezi tím nenápadně vypařil do kuchyně.

"Chtěla jsem změnu. Nemyslím si, že je to tak hrozné." Pokrčila jsem rameny. "No tak, ani pusu na uvítanou nedostanu?" Snažila jsem se ji obměkčit.

"Ale jó..." Usmála se a pevně mě objala. "No jo, v tvým věku jsem taky měla krizi osobnosti." Cítila jsem, jak se usmívá a já mohla taky protože jsem byla z kola ven.

"Zvláštní, že si to vstřebala tak rychle." Přemýšlela jsem nahlas. "Škoda, měla jsem nachystaný perfektní monolog o tom, jak není fér, že Mike může mít tetování, piercing a barví si vlasy každý měsíc jinak a já nic." Srandovně jsem se zakabonila.

"Ale, ale." Zašišlala na mě jako na ztracené štěně, přičemž mě štípla do líčka. "Ty víš, že tohle na mě neplatí."

Protočila jsem očima a dokulhala za Michaelem s mamkou v patách.

"Něco nového?" Zašvitořila, když se vecpala mezi nás na pohovku. Něco nového? Něco nového?! Omg, to je otázka. Nového je toho sakra dost ale neřeknu ti to...

"Mami." Ležérně jsem naklonila hlavu a tvářila se, že mám všechno na háku. "Zdá se ti, že je toho málo? Bylo to v klidu, nic se nestalo, teda skoro." Pokrčila jsem rameny.

"No tak jó." Odfrkla si. "A jak si k tomu přišla?" Při této otázce mi přeběhl mráz po zádech. Pro jistotu jsem mrkla po Michaelovi, který dost jasně naznačoval, že jestli něco řeknu tak mě podřeže. Miluju ho!

"Byla jsem venku s Amy a zakopla jsem o kámen. Moje blbost." Vypadlo se mě bezmyšlenkovitě.

"Ty seš blbá." Jo, jo, ji taky miluju!
Máma byla plná dojmů a otázek zatímco já jsem chtěla odejít nahoru a v klidu dočíst osmou kapitolu Detlifllexu. Naproti tomu Michael vypadal na to, že usne.
Seděli jsme tam a konverzovali už dobrou hodinu, když v tom zazvonil zvonek.
Máma se automaticky zvedla a otevřela dveře.
Nevěnovala jsem tomu větší pozornost, pravděpodobně to bude pošťák nebo co já vím?