I hate you, Honey [C.H. FF] #1st BooK

37. kapitola

"Do prdele." Zeklela jsem a silně zaťala prsty. Jaká pravděpodobnost je, že bych ho v tom davu našla, kdybych šla úplně normálně.

Drahý Bože,
Nekouřím, nepiju, nefetuju, pravidelně chodím do kostela ale tobě je to očividně málo. Řekni mi, proč mě pořád trestáš?

"Pokazil jsem něco?" Zeptal se nevině Greg, jako by mu to nebylo okamžitě jasné. Tak teď bych ho nejradši zabila ale takhle se chovat nechci, takže jsem se na něj jen podívala a rozešla se Calumovím směrem. Pakazil jsem něco? Pakazil jsem něco? Pitomec.

"Zdovolením, pardon, zdovo, promiňte." Bezhlavě jse se prodírala davem, dokud jsem nezahlédla Calumovi záda.
"Zastav." Chytla jsem ho za ruku. "Co se stalo, o nic nešlo."

Zastavil se ale chvilku trvalo, než se na mě otočil. "Bože, já jsem takovej pitomec. Ja prostě... to je jedno." Odmlčel se a zadíval se do země. Pustila jsem ho a udělala k němu krok.

"Co?" Pobídla jsem ho.

"Proč si semnou pořád takhle hraješ?" Zamračil se. "Jsem úplnej debil. Na chvilku jsem si fakt myslel, že ta pusa něco znamenala." Pohrdavě se uchechtl. "Jsem debil, já vím." Doslova mi jeho reakce vyrazila dech. Podle mě to byl jen nevinný úlet a ani mě nenapadlo, že by to pro něho mohlo něco znamenat.
Celou dobu jsem měla dojem, že já jsem tu ta co by se mohla 'zaláskovat' a ne on. Věčně se tváří jako mistr světa co dostane každou pouhým mrknutím oka a pak žárlí jako malá holka jenom kvůli mně. Mně!! Jsem malá, nemám perfektní postavu, skoro se nemaluju a nejsem ničím zajímává ba dokonce přitažlivá.

"Já sama nevím jestli to něco znamenalo. Bylo to z nadšení a já ani nevím." Zahambeně jsem sklopila pohled. Cítila jsem, že se začínám červenat a vůbec se mi to nelíbilo.

"Wow! Takže když jsi nadšená tak se s někým jen tak vykousneš? Dobrý vědět pro příště." Odsekl jedovatě. Z celé této situace mi bylo na nic a cítila jsem jak se mi svírá žaludek.

"Nepřevracej moje slova." Křikla jsem. Několik pár žáků se na nás otočilo takže mi najednou bylo i trapně co tu dělám. Jsem nerada středem pozornosti.

A je to tady zase. S náma je to jako na nekonečné houpačce. Jsme jako šachovnce, jako začarovaný kruh. Vždycky když si myslím, že je všechno fajn tak přijde bouřka.

"Ale tak mi to teda znělo." Uraženě si založil ruce na prsou.

"Tak mi teda něco řekni." Stoupla jsem si k němu ještě blíž abych nemusela tolik křičet. Skoro nebylo možné se hýbat. Parket doslova praskal ve švech, jelikož zrovna hrála nějaká nakažlivá písnička která se zdála velmi vhodná aby se všichni přesnuli na plac. "Tenkrát, když jsme přijeli z té pláže. Myslím na toho Valentýna. Pamatuješ?" Zadívala jsem se do země. V ruce jsem drtila mobil, div jsem si ho nerozbila.

"Ano." Zamrmlal."A co?"

"Když mi to teda tak vyčítáš, že já jsem políbila tebe. Tak mi řekni: znamenalo to tenkrát něco pro tebe?" Zhluboka jsem se mu zadívala do očí.

"Já ti nic nevyčítám." Vykřikl a obratně mě chytil za ruku. Dost mě to zaskočilo ale nechala jsem ho, protože jsem cítila, že tak je to v tuto chvíli správě.
Podezřelý bylo, že z rytmické muziky to najednou přešlo na pomalý ploužák. Náhoda?