I hate you, Honey [C.H. FF] #1st BooK

34. kapitola

Calum's POV

Takhle blbě mi už dlouho nebylo. Ale to je nejspíš vedlejší. Absolutně si nemůžu vzpomenout, co jsem dělal a jak se zdá, tak to nebylo tak bezproblémový, když je Elizabeth uražená.
Hned co běžela nahoru, vstal jsem a chystal se za ní- teda hned po šumáku ke snídani.

Sedím takhle na barové židličky, čekám, než se mi rozpustí tabletka ve sklenici vody, když v tom si uvědomím to s tím Hobitem. Ale jako musíte uznat, že to bylo vtipný!! Nebo ne?

"Čemu se směješ, vole?" Vyrušil mě z rozjímání Mike. Ani jsem si neuvědomila, že se směju.

"Nic, nic." Mávl jsem rukou, upil si ze skleničky a vydal se na omluvnou výpravu.

Prohrábl jsem si ranní rozcuch a zaklepal na dveře jejího pokoje. Tohle na holkách úplně nesnáším- ta urážlivost. Kdo vůbec vymyslel, že se musí omlouvat chlap. Asi nějaká feministka. Jako neříkám, že tentokrát jsem to neposral já, ale mluvím tak všeobecně.

Z poza dveří se ozvalo nějaké zahýkání, nebo co což jsem vzal, jako že mám vejít.

Ležela rozplácnutá na posteli jako žabka a něco ťukala do mobilu. Podívala se na mě, protočila očima a zase se vrátila ke své činnosti.

"Hej, sorry. Vůbec si nepamatuju, že bych něco takovýho řekl." Pokrčil jsem rameny, přičemž jsem se opřel o dveře. Takovej odstup je potřeba. Ona je nevyzpytatelná, mohla by mi vyškrábat oči nebo tak.

"Hmmm." Ani mi nevěnovala pozornost. Fajn, takže slečna trucuje...

"Přestaň." Zamrmlal jsem. "Jak jinak chceš, abych se ti omluvil?" Hlasitě jsem vydechl.

"Mně je to jedno. Bože." Povzdechla si, vstala, přešla ke skříni a začala se hrabat v šuplících.

"Takhle to nikam nevede. Omlouvám se ti." Protočil jsem očima. "Prosím nebuď naštvaná. Byl jsem opilej, nemyslel jsem to tak." Prosím, ať už tohle peklo skončí. Znám Lizy, s tou to bude ještě na dlouho.

"Však v pohodě." Řekla dost hnusně, takže to není v pohodě.

"Asi ne, když seš naštvaná." Zvýšil jsem trochu hlas. Tohle mě vždycky dokáže akorát vytočit.

"Tak mě sakra nech být naštvanou!" Prudce se na mě otočila a celkem hlasitě na mě vyjela. "Chápeš, prostě... ugh... jen mě to naštvalo. A, nebo spíš asi mrzelo, já nevím." Pokrčila rameny. "Je to blbá výmluva: byl jsem opilej." Parodovala můj hlas.

"Ok, je to blbý ale... nemám ale." Povzdechl jsem si. "Pořád jsi naštvaná?" Zkusil jsem.

Zatla zuby a zastavila se v pohybu. Bojím se.
Ani se na mě nepodívala. Vytáhla něco černého z toho šuplíku a hodila to na postel. Až teprve potom mi věnovala pozornost. "Ještě něco? Chci se převlíct."

"Jo! Jasně!" Zakoktal jsem se a velice nemotorně se vyhrabal ven ze dveří. Děkuju za nic!

********************

Vím, že se chovám jako malé děcko ale já prostě chci být naštvaná. Přece by nebylo fér, aby z toho vyšel v pohodě jenom pro to, protože nebyl při smyslech.

Vyhnala jsem ho z pokoje a oblékla se do černých kosticových plavek. Amy sice řekla, že nemůže, ale já prostě chci, takže co.

Vytáhla jsem z prádelníku osušku a seběhla schody dolů, přímo k bazénu, nevšímajíc si zvědavých pohledů.

"Není na bazén trochu zima? Uvaříš něco na oběd." Ozval se Michael, zrovna když jsem si odkládala ručník na lehátko. Klasickej Mike: řekne nějakou sračku a pak se zeptá na jídlo. Voda má 23 stupňů- to je v pohodě. Studená voda mi nevadí.