I hate you, Honey [C.H. FF] #1st BooK

25. kapitola

Celý týden po téhle lži jsem měla klid. Ale jako vážně klid. Žádné blbé otázky, žádné zotročování, žádný Calum. Prostě nic! To s tím, že se tu Calum neukázal ani jednou, bylo podezřelý ale příjemný. Nemusela jsem aspoň předstírat nezájem, je totiž fakt, že nejsem nasraná. Spíš bych řekla, že se snažím vyhnout naléhání a všeobecně komunikaci s ním.

V úterý mi dorazil milovaný otec s náručí plnou neznámých sladkostí a ostatních upomínkových předmětů. Pohled na mě ho ale moc nepotěšil, usuzuju tak z jeho protáhlého obličeje. Doma jsem mu to oklikou vysvětlovala a mezi tím přemýšlela o tom, jak by byl ten život jednodušší, kdybych neměla za bratra takového debila. Kdyby nebyl takovej debil, neuspořádal by tu party. Kdyby neuspořádal tu party, nebyl by tady takovej bordel. Kdyby tady nebyl takovej bordel, nemusela bych vytírat. Kdybych nemusela vytírat, nebyla by mokrá podlaha. Kdyby nebyla mokrá podlaha, možná bych to Calumovo podkopnutí nohy vybrala. A kdyby nebyl Calum takovej debil, tak... počkat, to už je zase jinej příběh.

Po zbytek týdne to šlo v pohodě. Táta měl v úterý a ve středu volno, takže jsem si ho po dlouhé době opravdu užila. Vyprávěl mi zážitky, a když položil tu klasickou otázku: "A co ty, co si dělala? Vyprávěj." Jsem odpověděla 'nic' ačkoliv se to ho za posledních pár týdnů stalo požehnaně.

V pátek ráno jsem se probudila celkem v nepohodě. Moje starosti zmizely hned po tom, co se do pokoje bez varování vřítil Michel.

"Mám chuť ti dnes vybrat oblečení, tak mě veď ke skříni." Rozmáchl rukama. Stála jsem tam jako tvrdé I ve svém fialovém saténovém pyžamu a mžourala na něj s nechápavým výrazem.

"Cooo?!" Řekla jsem ranním rozchraptělým hlasem. Stála jsem nahrbeně jako neandrtálec, a neměla jsem k tomu daleko, protože můj oslňující look doplňovalo ještě elegantní vrabčí hnízdo na hlavě.

"Jen tak." Zakřenil se. "Mám dobrou náladu." Pokrčil rameny, došel ke skříni a prudce ji otevřel.

"Michaeli, ty nikdy neděláš nic jenom tak." Zakroutila jsem hlavou. "A vůbec: nemám o tvoji módní poradnu zájem. Stačí se na tebe podívat." Zakřehotala jsem, prorvala jsem se před něj a skříň zavřela.

On se na mě arogantně usmál a po tom co mě odstrčil, ji zase otevřel a začal se přehrabovat v mých věcech. Opět mi to smrdí ale jelikož jsem teď v úsporným režimu, sebrala jsem se a odešla do koupelny ať si dělá svoje věci- stejnak si to potom nevezmu. Ať už to dělá z jakýhokoliv důvodu, je to divný.

"A namaluj se." Vykřikl za mnou, když už jsem byla na půli cesty ke koupelně.

"Cože?" Otočila jsem se nasraně. „Já se maluju." Dodala jsem, načež se mi nedostalo žádné odpovědi. Nechala jsem to plavat a radši se věnovala své práci. Ach, můj Bože! Už teď se bojím.

Vyčistila jsem si zuby, namazala se krémem a nakonec si dala i tu řasenku. Snažila jsem se abych měla obě oči stejný ale pak se to posralo na pravé straně, tak jsem přidala i na druhou a pak zase na druhé a tak do kolo a do kola... grrr! Na konec to bylo dost přehnaný a necítila jsem se ve své kůži, ale neměla jsem čas. Naposledy jsem se ohlédla do zrcadla na svůj výtvor. Byla jsem ještě nasranější než před tím ale na to teď nebyl čas.

Dobelhala jsem se zpět do pokoje, kde stále ještě oxidoval Michael. Momentálně se přehraboval v mé "šperkovnici".

"Co děláš?" Okřikla jsem ho. Otočil se na mě, v jedné ruce kruhy, ve druhé obyčejné pecičky. Chvilku nic neříkal, pak ale pokřivil obočí a udělal ke mně několik kroků.