I hate you, Honey [C.H. FF] #1st BooK

29. kapitola

Po tomhle odchodu z nemocnice ruka v ruce a obědu ve fakt pěkné restauraci- nekecám, vzal mě do restaurace- jako by kolem nás vybuchla atomovka. Všechny jsme zajímali a všichni chtěli vědět jak to je...

Šel čas a my se pomalu dostávali do takové rutiny. Tak jako i tamto pondělí mi pokaždé přišel na celý týden rozvrh od Billa, kam bychom měli chodit. Já jsem to proškrtala, přepsala a odeslala zpět.

Každý večer jsem skypovala Calumovi a probrali jsme to. Bylo to dost seriózní- teda většinou.

První týden to bylo takové divné. Každý den mě vyzvedával po škole, a pak jsme někam jeli. Někdy to bylo jen tak do města, nebo do parku. To třeba jeli i kluci, hráli fotbal, řvali po sobě a já tam seděla a dělala křena.

Nevěděla jsem, co mám dělat, nebo co cítit. Řeknu vám, že to bylo složitější, než jsem si myslela. Caluma mám dalo by se říct ráda a miluju to naše nekonečné popichování, ale to jsem Lizy- kámoška, skoro sestra ale když někam jdeme musím se ovládat co dělám, co říká, a to je Elizabet Clliffordová- přítelkyně. Máme perfektně předepsané pohyby, doteky, skoro až slova. Na rozvrhu prvního týdne bylo přesně napsané: dotek rukou je přikázán jedině v ojedinělých případech a to v hloučku lidí např. V řadách u rychlého občerstvení kde bude očividná snaha skrývat se. Slečna Cllifordová je odpovědna za porozumění.

Nad touto větou jsme měli strašnou prdel, hlavně v úterý večer, kdy jsme si toho při skypování poprvé všimli. Od té doby je to náš inside joke.

Seděli jsme takhle jednou v opravdu slušné zahradní restauraci, to bylo ještě s Ashtonem a Calum na mě: "Slečno Cliffordová, nesedíme zrovna v mekáči, ale přisedněte si za mnou." Nikomu to nepřišlo vtipné ale mě s Calem jo. Tenhle den, což byla sobota prvního týdne, jsme si tak trochu vyrazili z kopýtka. Nebo spíš Calum. Bill sice nebyl zrovna nadšenej, že jsme to udělali dřív, než bylo na harmonogramu ale twitter si to užíval.

Bylo to jako:

"Není to nuda?" Řekl Calum po několika minutách ticha co jsem mu skoro seděla na klíně. Nevím, jak bych popsala to skoro; asi tak, že jsem seděla zadkem na sedačce, ale stehna jsem už měla na něm. Slečna Cliffordová, co si dělá pohodlí v restauraci s Michelinskou hvězdou.

Mimochodem, ortézu už nenosím, a když tak jedině, doma, připadá mi to otravné. Ve skutečnosti jsem ji měla jen do čtvrtka, pak mě přestala bavit- zjistila jsem totiž, že není až tak potřebná. Berla se sice hodí ale nějaká modrá kokotina přilepená na noze mi překáží.

"Co je nuda?" Nechápavě jsem pokrčila ret a ukazováček si zabodla ke spánku, přičemž loket téže ruky jsem měla opřený o opěradlo lavičky, na které jsme seděli.

"Prostě tohle. Celý co tyhle dny děláme je, že korzujeme po kavárnách, nafotíme neurčitý fotky na twitter a když už je to dost vážný dokonce se chytíme za ruce." Zněl tak trochu frustrovaně. Nevím, jestli jsem to pochopila dobře, ale on se rozčiluje nad tím, že není něco víc! Nebo taky v druhém případě je už otrávený z toho, že mě musí tahat sebou.

"Mě to taky nedává smysl." Pokrčila jsem rameny. "Ale s tím se nedá nic dělat. Budeš to semnou ještě chvilku vydržet." Zaksichtila jsem se.

"Tak to nemyslím. Když už to ty lidi tak zajímá, proč už jim neudělat nějakou show?" Ďábelsky se ušklíbl a já se začala bát. Nechápavě jsem zkřivila obočí. "Dej mi pusu." Zašeptal, aby to nikdo neslyšel. Nodoprdele!

"Ne!" Odsekla jsem.

"Dělej." Pobídl mě. Zajímalo by mě, co si myslí Ashton sedící naproti nám.