I hate you, Honey [C.H. FF] #1st BooK

27. kapitola

Přečti si poznámku na konci kapitoly prosím :D

________

"Okey, beru to." Hlasitě jsem vydechla a silně k sobě stiskla víčka. Nevím co ve mně se zlomilo, že jsem to podepsala. Teď už můžu leda čekat, co se z toho vyvine.

"Skvěle drahoušku. Věděl jsem, že se dohodneme." Usmál se na mě. "Tak mi to tady podepiš." Přisunul ke mně ten kus papíru, který byl nyní z velké části pokrytý černými čarami.

Vzala jsem si tmavě rudé kuličkové pero, které mi Bill nabízel. Přiložila jsem jej na papír a ještě jednou se pořádně rozmyslela. Stejně už není cesty zpět.

Při odchodu jsem si s Billem profesionálně podala ruku a čekala, co ještě řekne, protože vypadal, že by ještě chtěl. "Smlouva začíná platit od pondělí. Nad ničím si nelámej hlavu, všechno se dozvíš. Kdyby něco, tak tady je moje vizitka." Laškovně mrkl a jen souhlasně přikývla.

"Dobře, tak nashle." Nervózně jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho a chopila se kliky.

"Vítej do rodiny." Dodal a... což jsem nečekala...  plácl mě přes zadku. Nějak jsem to nevstřebala a v klidu vyšla ven.

"Cožééé!?" Zašeptala jsem čelem ke dveřím.

"Co?" Ozvalo se za mnou hlubokým hlasem. Luke bez pochyby.

"On. Mě. Plácl. Po. Zadku!" Vykřikla jsem tlumeně.

Lukův pobavený výraz mluvil za vše, ale on stejně něco řekl: "Já ti říkal, ať si dáváš bacha, že je to starej chlípník." Smál se,

"Ha, ha, ha. Ne, to si neříkal." Nasadila jsem znuděnej výraz.

"No, zdá se, že byl v náladě, takže..." čekal, než dopovím.

"No jo, asi byl. Řekl: vítej v rodině. Nebo tak něco a pak." Pokrčila jsem rameny jen tak mimochodem a čekala, jestli si dá dvě a dvě dohromady.

S úsměvem přikývl a nastalo ticho, při kterém jsem si převzala berle, které mi Luke poslušně přinesl. Nevím, proč to dobrovolně dělá, ale je to milý.

"Počkat?" Prudce vztyčil ukazováček. Žebyyy? "Ty si to podepsala? Ty si to podepsala!?" Vykřikl. Rukou jsem mu zběsile mávala před obličejem, abych ho umlčela.

"No jo, už to tak bude. Ale..." než jsem stačila doříct vetřel se mi do osobního prostoru a obejmul mě. Zase, zase na mě někdo sahá. Nemám ráda, když se mě někdo dotýká. Myslím, že si pěstuju xenofobii (strach z lidí) "neříkej jim to. Ok? Myslím Calumovi a Michaelovi. Pořád jsem naštvaná." Mumlala jsem do jeho ramene. Bože, připadám si jako panenka, když mě objímá.

"To je super." Zavrněl a trochu mnou zatřásl.

"To je super ale už mě můžeš pustit." Zašeptala jsem přidušeně.

"Jo jasně, promiň."