I hate you, Honey [C.H. FF] #1st BooK

21. kapitola

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Při překulení na druhý bok mě překvapil nejen Calum ale taky Michael ležící v nepřirozené poloze mezi náma. Nevypadal, že by byl živej neboť polovina jeho trupu vysela přes okraj postele a nohy, zdůrazňuju nevyzuté nohy, měl přes Calumův hrudník. Netuším, jak ani kdy dorazil, stále je tu ale ta otázka: proč se nutně potřeboval vecpat do této postele.

No, nevadí.

Opatrně jsem se zvedla do sedu a pokusila se neslyšně odebrat do své postele pokračovat ve výchozí činnosti A.K.A. nečinnosti. Už jsem téměř stála u dveří, ale to bych nebyla já, kdybych zapomněla klopýtnout a nekopla se do malíčku na zdravé noze.

"Sakra." Reflektivně jsem zaklela hlasitěji než bych si přála.

"Musíš dělat kravál pro Krista?!" Michaelova hlava se neochotně nadzdvihla, pootevřel jedno oko a pak zase vytuhnul jako pytel cementu.

Mávla jsem rukou a nakonec se dostala bez úhony až do svého pokoje.

Dlouho jsem se převalovala, když jsem usoudila, že je nemožné znovu zalomit, takže jsem se zvedla a odebrala se do kuchyně, kde jsem se začala snažit o zdravou snídani.

Bylo kolem půl sedmé- já vím, kdo v sobotu vstává v šest hodin- když jsem zanevřela nad zdravou snídaní, protože jsem nenašla nic vhodného. Prostě jsem si udělala toast s burákovým máslem a marmeládou, můj oblíbený.

"Dobré..." Ozvalo se rozespale ze schodů. Nepatrně jsem se natočila a jen kývla se zvláštním druhem zakvíkáním, což bylo jediné, na co jsem se zmohla, neboť jsem měla plnou pusu snídaně.

"Proč si neodešel domů?" Zamrmlala jsem, když se mi, podařilo polknout sousto, které mi bránilo komunikovat.

"Sorry no, nevšiml jsem si, že jsem usnul." Pokrčil rameny a dopadnul na barovou židličku u pultíku. Nevím, jestli si neuvědomuje, co za kravinu právě vypustil z pusy, ale nechala jsem to plavat.

Kupodivu jsem měla dobrou náladu, takže jsem mu po nějaké chvilce nabídla, jestli taky nechce toast, načež hladově přikývl.

Chvilku jsme ještě nezávazně klábosily a na konec kolem deváté opustil naše panství.

O Michaelovi jsem věděla, že před polednem nevstane a mamka se k tomu očividně taky neměla, tak jsem si šla pro to USB z Racheliné krabice a pustila si to v obýváku na telce. Vzala jsem si deku a udělala si čaj, než jsem zapnula video číslo 1, což bylo půlminutové video z aquaparku. Bylo nám myslím tak 11. Musela jsem se smát nad svým hlasem, nad těma hláškama a nad spoustou jinejch věcí. To všechno jen díky půlminutovému video.

Další jsem měla extra pojmenované: narozeniny 2014. Přenesla jsem se přes všechny mé obavy a hned to pustila.

Začalo to před dveřmi nemocničního pokoje s číslem 197. V jedné ruce držím muffin s jednou zapálenou svíčkou. Otevřu dveře a za nimi se rozprostře místnost, v jejímž středě náleží postel a na ni moje princezna. Usměje se na mě a pak začne zpívat happy birthday to you. Sednu si k ní na postel a společně sfoukneme svíčku. Následně na to mi krásně popřeje. Blahopřání končí větou "Teď mi slíbíš, že si život užiješ i za mě. Slib mi to." Na to já ji vynadám, ať nekecá nesmysly.

Tvářila jsem se jako kakabus, ale uvnitř jsem se usmívala. Toto video trvalo necelé 4 minuty a po něm následovalo video o délce přibližně stejné. Neodvažovala jsem se ani hádat co za video to je.

Okamžitě jak jsem to pustila, jsem se začala chechtat. Když vidím sebe a Rachel jak sedíme u piana a pokoušíme se o cover na písničku Firework od Katy Perry chce se mi smíchem brečet. Neříkám, že to až tak strašné, jen jsem si vzpomněla, proč jsme se rozhodly to natočit.