I hate you, Honey [C.H. FF] #1st BooK

19. kapitola

Kolem půl šesté se déšť jakštakš zmírnil a my mohly opustit naše barové vězení.
Asi v jedné třetině cesty mi napsal Michael sms, že ho pozvali nějací známí na jedno pivo, takže předpokládám, že před půlnocí se neukáže.

Asfalt byl cítit deštěm ale samotný vzduch byl uvolněnější.

"Mohl by si mi ještě s něčím pomoct?" Optala jsem se, když už jsme stáli před domem.

"No?" Vytáhl klíčky ze zapalování, protože pochopil, že to nejspíš nebude jen tak.

"Potřebovala bych něco sundat z půdy. S tou sádrou tam ale nevylezu." Povzdychla jsem si. Bez jediného slova se odpásal a došel ke dveřím domu.
Následovala jsem ho a po odemčení dveří jsem si to rovnou namířila do koupelny v přízemí.
První co jsem udělala tak to, že jsem se odlíčila. Vlasy mi už víceméně uschli, takže ty jsem si jen svázala do neforemného culíku. Zchodila jsem ze sebe všechno oblečení, které jsem následovně pověsila na šnůru, a zabalila se do máminýho zelenýho županu. Nijak zvlášť jsem neřešila, že v obýváku sedí Calum a čeká, než mu řeknu, co má sundat, takže jsem si, dá se říct, dávala na čas.
Po pár minutách jsem ale nakonec vylezla a rovnou si to zamířila do pokoje.

"Vylezeš na tu půdu?" Zakřičela jsem ze schodů, když už jsem byla téměř v cíli. Dala jsem si náskok, abych nezdržovala.

"No, jo. Ještě si mi ale neřekla, co mám přinýst." Odvětil.

"Někde je tam taková krabice s nápisem: Rachel. Měla by být úplně ve vrchním regálu." Komunikovala jsem na něj přes přivřené dveře.
"Och... tak-tak dobře." Podle skřípavého zvuku jsem poznala, že sklopil žebřík na půdu.

Po cestě domů jsem se rozhodla, že když už jsme si s Calumem udělali takovej menší memorial tak je ten správný čas na to abych otevřela tu krabici a pořádně si na ni zavzpomínala. Nevím, jestli jsem na to připravená, ale jednou jsem to udělat musela.

Oblekla jsem si suché spodní prádlo, bílé obyčejné tílko a šedé třičtvrteční legíny.

Svalila jsem se na postel a na vteřinku zavřela oči. Skřípání zrezlého žebříku mě upozornilo na Calumovu přítomnost.

"Dones mi to sem." Křikla jsem na něj, ale stále neotevírala oči. Až prohnutí postele pod jeho vahou mě donutilo je otevřít. "Děkuju." Zhluboka jsem si oddechla a rukou přejela po lepící pásce, která mě dělila od obsahu.

"Proč?" Promluvil po chvilce.

"Já nevím, prostě chci. Dneska jsem si na ni takhle vzpomněla po hodně dlouhé době a..." nedokázala jsem dokončit svoji myšlenku. "Zůstaň tady ještě chvilku prosím." Šeptla jsem skoro neslyšně a pak na něj udělala psí očka. Úsměvem mi potvrdil souhlas. Pak se ale nepochopitelně zvedl a šel směrem ke dveřím.

"Kam jdeš?" Zeptala jsem se nechápavě.

"Převlíct se?" Uštědřil mi okouzlující úsměv, u kterého nepochybuju o existenci šílených fanynek, které by pro tento úsměv vraždily. Byl to ten typ úsměvu, kterým se člověk usmívá, když je v klidu, ve známém prostředí-zkrátka sám sebou.
Zvedla jsem se, abych si došla pro lámací nožík uschovaný v druhé zásuvce v psacím stolu naproti postele.
Krabice vypadala zašle a na vrchní straně byla znatelná vrstva prachu. Chtěla jsem přeříznout tu pásku, ale začala jsem se bát. Bála jsem se toho, co uvidím, ačkoliv jsem všechno už dávno viděla. Nedokázala jsem sama sobě říct, jestli to zvládnu, jestli se nerozbrečím, a kdyby jo, tak jestli jsem udělala dobře, že jsem požádala Caluma aby zůstal, protože mě nesmí vidět brečet.
Ještě jednou jsem se čepelí nože téměř dotkla lesklého povrchu, ale zase jsem ruku stáhla k sobě.