Arrogant || cz

33.

Celé mé tělo sžírala ochromující bolest. Vypadalo to, že nikdy nepřejde. Když jsem ho ráno viděla odcházet z toho pokoje, tušila jsem, že se něco stalo, ale... slyšet to tahle... to je něco jiného. Bolí to. Věřila jsem mu, doopravdy jsem ho měla ráda. A on? Sprostě mě podvedl. Kdybych neměla tyhle svoje zásady, odpustila bych mu, ale... nevěru prostě ne. Nikdy nikomu.

Třásla jsem se. Ne zimou, bylo až spalující horko. Tváře byly smáčeny slanými slzami, jejichž chuť jsem cítila i na jazyku, pálily mě do rozpraskaných rtů. Hystericky jsem se třásla.

Uslyšela jsem za sebou kroky, ale neotočila jsem se, prostě jsem okolní svět ignorovala. Nač se ohlížet na druhé, když oni se neohlíží na mě?

„Jul! Bože, tady jsi!" zaslechla jsem hlas, který mi byl velmi známý, patřil mému nejlepšímu kamarádovi. Ovinul kolem mě své paže a vtáhnul si mě do náruče a kolíbal.
„Je to idiot, netrap se. Nezasloužil si tě. Jsi úžasná, neplakej, prosím," šeptal mi do ucha a hladil po ruce. Zakroutila jsem hlavou. To se snadno říká, ale hůř provede.
Dál mi něco říkal, ale nevnímala jsem ho, čili jsem mu neodpovídala.
„Harry, vůbec nevím, co s ní teď," řekl bezradně a já zpozorněla. Právě oslovil... Harryho? Pootočila jsem hlavou na stranu a uviděla ho v celé své kráse. Kaštanově hnědé vlasy mu rozvrkočeně hopsaly kolem hlavy, zelené oči mě zkoumaly.
„Taky nevím, Nialle. Vem ji na pokoj, ať nenastydne na té zemi. Pak... uvidí se, jak jí bude. Ale předpokládám, že se to nezmění," řekl s pokrčením ramen, zněl lhostejně. Niall mě podepřel a já vstala.
„Zvládneš dojít? Nemám tě vzít do náruče?" zeptal se s obavami. I přes to všechno jsem se pousmála nad jeho starostí.
„To je dobrý, chodit umím," zachraptěla jsem a otřela si slzy z tváří. Na prstech mi zůstala černá barva řasenky. Nijak zvlášť jsem se tím ale nezabývala, v tu chvíli mi bylo jedno, jak vypadám.
Vzal mě kolem ramen a šli jsme k hotelové budově. K mému překvapení s námi šel i Harry. Nic neříkal, jen upřeně zíral před sebe.

*

„Jul. Kdybys potřebovala, řekni si, prosím. Udělám cokoli, co si budeš přát," slíbil Niall a sedl si vedle mě na postel.
„Předpokládám, že nevládneš nějakou magií, takže nedokážeš utlumit tu vnitřní bolest. Takže... mohl bys mu jednu vrazit?" Niall se mé žádosti uchechtl.
„Provedeno. Pěkně jsme mu s Harrym zmalovali ciferník. Na to nezapomene a bude doufat, že mu to do natáčení zmizne," zasmál se a tentokrát s ním i Harry. Přemístila jsem pohled na jeho vysoké tělo. Stál poblíž postele uvolněně, jednu ruku v kapse a pohledem těkal z Nialla na mě.
„Harry, co tu děláš?" zeptala jsem se po chvíli. Překvapeně zamrkal.
„Jak to myslíš?"
„Proč tu jsi. Nemáš mě rád," vysvětlila jsem. Pousmál se, ale tak nějak bolestně.
„Když myslíš," trhl rameny a posadil se na židli.
„On... je tu se mnou. Nevěřila bys tomu, ale je skvělá morální podpora. Pomohl mi. A já jsem připraven pomoct vám oběma, když to bude nutné," prohlásil Niall a stiskl mi ruku.
„Díky, že tu jsi," usmála jsem se a stisk mu oplatila.
„Ehm. Já půjdu, jdu si zavolat... Pak mi dej vědět, co bude večer," ukázal na Nialla a následně odešel.
„Co bude večer?" položila jsem otázku zvědavě.
„Ehm. Máme jít do klubu," odpověděl trochu nesměle. Lehce jsem do něj strčila.
„Ty jo, ty se nezdáš, člověče! Jakej Harry je?"
„Nevím, ještě ho neznám, jsme na začátku. Víš, ale... on je dobrý člověk. Určitě. Slyšel jsem kousek jeho rozhovoru s nějakým kamarádem, bylo to... normální. Tak, jak bych se bavil já s Chrisem, Liamem nebo Zaynem. Překvapilo mě to. A hej, smál se. Normálně se smál a usmíval. Vypadal při tom tak mladě..."
„Páni. Je toho asi ještě hodně, co o něm nevíme. Ale víš, upřímně, já to snad vědět nechci. Ne teď za téhle situace. To, jak se ke mně ze začátku choval... bylo to strašné a tys u toho nebyl. Ale zajímalo by mě, co se mu honilo hlavou... No, to nezjistím. Půjdeš s ním, že?" zeptala jsem se s jemným úsměvem.
„Uhm. Nevím. Chtěl jsem, ale nechci tě tu nechat samotnou. A navíc... víš, taky mě to vzalo a..."
„Jen jdi, Nialle. Potřebuješ voraz. Zajdi si, opij se, užij si to," pousmála jsem se křivě a s povzdechem.
„Jo, asi jo, máš pravdu. Ale počkat!" vykřikl a samolibě se usmál.
„Co tě napadlo, Horane?" přivřela jsem víčka a tón hlasu jsem změnila na tázavý. Prohrábla jsem si vlasy a vyčkávala na odpověď.
„Ty jdeš s námi," vyřkl onu větu a já protočila očima. Měla jsem tušení, že by to mohl říct, ale doufala jsem, že by ho to nenapadlo.
„Nejdu, v žádném případě. Nikam s Harrym nejdu. K tomu mě nedonutíš," zvýšila jsem ke konci hlas a dávala na svá slova důraz. On se jen zasmál a zakroutil hlavou.
„Sama jsi to říkala. Oba potřebujeme nějakej relax, odreagovat se, v poslední době se toho dost stalo. A Harrymu to vadit nebude, myslím si. A i kdyby, půjdeš se mnou, není co řešit, ne?"
„Nialle, tohle ne. Nejsem ten typ, kterej jde problém zapít. Příčí se mi to a ty to víš. Nenuť mě, prosím," poprosila jsem a nasadila psí oči.
„Nah, nikdy. Tentokrát bude po mém, i kdyby ses na hlavu stavěla, na kolenou mě prosila nebo se svlíkla a pobíhala tu úplně nahá. Poslechni mě, pro jednou, prosím. Jul, no tak. Víš moc dobře, že do těchhle věcí bych tě nenutil, sám na to moc nejsem. Oba to potřebujeme jak sůl." Prosebně mi pohlédl do očí a ohnul spodní ret. Protočila jsem očima.
„Hej, okay. Ale jen, jestli to nebude vadit Harrymu," pokrčila jsem rameny a doufala, že mu to vadit bude.
„Pak se ho zeptám. Nebo hej, napíšu mu zprávu, je to snazší," promluvil a natáhl se pro mobilní telefon. Naťukal několik slov a odeslal. Zabořil se do postele se vedle mě a vydechl.
„Nepustíme si něco? Klidně i ty tvoje Upíří deníky nebo co to je," zívl a podíval se na mě. Přikývla jsem a vzala na nohy notebook. Najela jsem na složku „TVD = DA BEST ♥" a pustila nějaký díl. Uvelebila jsem se a natiskla se k Niallovi, notebook dala mezi nás a už se ozval hlas, který nás informoval o dění v předchozích dílech.

*

„Povím ti, není to tak špatný. A hej, Nina Dobrev je fakt kus. Dal bych si říct, fakt jo. A wow, jak zvládla hrát tu... Elenu a tu druhou upírku, mrchu Katherine. Paráda! Má přítele?"
„No, má, Iana. Ale hele, spekuluje se o tom, že se rozejdou. Mně je to líto, sluší jim to spolu, ale chci, aby byli šťastní, takže je mi jedno, s kým budou," pokrčila jsem rameny a usmála se.
„Ian je kdo?" pokrčil nos.
„Ten, který hrál Damona, upíra. Modrý oči, tmavý vlasy," přiblížila jsem mu ho a on přikývl.
„Jo, to je tenhle. Nedivím se, že jsi z něj hotová. Kdybych byl ženská, neměl bych problém říct, že je sexy. Ale musíš uznat, že teď by to vyznělo divně," uchechtl se.
„Jo, docela i jo," zasmála jsem se. Uvědomila jsem si, že... měla bych být smutná, ládovat se čokoládou, brečet. Ale ani jedno z toho se neděje. Bolí mě to, to ano, ale ne tak, jako úmrtí Lily. Asi jsem Joshe až tak nemilovala. Ale Niall na tom musí být jinak.
„Nialle... jak se s tím vypořádáváš?" zeptala jsem se tiše a otočila se mu tváří. Zesmutněl a sklopil hlavu.
„Je to těžký, Jul. S Emmou jsem strávil hodně času, miloval jsem ji, vlastně miluju pořád. Ale... udělala to podruhý. A já už to nemůžu odpustit. I kdyby mi slíbila modrý z nebe. Ublížila mi. Zasadila ránu do ještě nezahojeného srdce. Když jsem se to dozvěděl, myslel jsem, že umřu. Zlomilo mě to. Ale pak jsem si uvědomil, že nemá cenu se tím zabývat. Ona mě asi nemilovala. Protože kdyby jo, nehledala by náhradu jinde. Nejhorší je, že nevím, co jsem udělal špatně," posteskl si a v očích se mu zatřpytily slzy. Natáhla jsem se a objala ho.
„Nic jsi neudělal špatně. Ona si tě nezaslouží. Jsem tu pro tebe a vždycky budu, to si pamatuj. Mám tě ráda, ano?" zašeptala jsem a pohladila ho po vlasech.
„Já vím, i já tebe. Ani nevíš, jak moc jsem rád, že tě mám," vzlykl mi do trička.
„To i já, to i já," kolíbala jsem ho a samotné se mi začaly slzy utvářet. Nechala jsem jim volný průběh, nemělo cenu je zadržovat.  Ale bylo to příjemné, měla jsem pocit, jako kdyby se mi ulevovalo. Postupně, ale jistě. A o to tady jde. Vím, že nikdy Joshovi neodpustím. Ale co Emma? Dokážu odpustit jí? Protože to ona byla hlavní aktérkou. Brala jsem ji jako svou nejlepší kamarádku. Ale myslím, že nebudu schopna se jí podívat přímo do očí bez zášti.

Tohle bude boj na dlouhou trať. Nebude to jednoduché. Ale to není nic v životě a takhle to asi má být. A i když je mi občas na umření... život za to stojí. 

***

„Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí." -Gaius Valerius Catullus

***