2.

14.2K 679 15
                                    

„Prosím připoutejte se, za deset minut přistaneme!" ohlásil kapitán a nám se nad hlavami zobrazily značky zapnutého pásu. Celé letadlo cvaklo a dál poslouchalo.
„Doufáme, že se vám let líbil a byli jste s naší leteckou společností spokojeni. Let jsme úspěšně zvládli, komplikace nenastaly a pilot Jack Moore nás bravurně dostal až do Altanye, kde nyní i přistaneme. Ráda bych vám představila palubní personál, na který jste se mohli během letu obrátit. Tady jsou!" řekla hlavní letuška a představila nám personál.
Pilot si najel na dráhu a přistál. Na můj žaludek zapůsobil lehký tlak, ale nebylo to nic hrozného. Kola dopadla na dráhu plynule. Všichni jsme pilotovi zatleskali za skvěle odvedenou práci.
Odpoutala jsem se a pomalu si balila věci, zatímco pilot ještě najížděl před letištní halu.

Stoupnula jsem si a natáhla se pro tašku, kterou jsem měla danou v úložném prostoru nad našimi hlavami. Podívala jsem se na Harryho a narazila na jeho pohled. Ignorovala jsem ho a snažila se dostat brzy z letadla. Podařilo se mi to a rovnou jsem nastoupila do autobusu k ostatním. Ani mě nepřekvapilo, že na Stylese již čekala černá lesklá limuzína.

Autobus nás zavezl před halu, kde jsme si měli vyzvednout naše zavazadla. Ovšem nejdřív kontrola.
Vystála jsem si dlouhou frontu a vydala se hledat kufr. Došla jsem k pásu, kde kufry vyjížděly a já vyhlížela ten svůj.
Konečně jsem spatřila černý kufr s barevnými puntíky. Jenže kufr byl strašně těžký a nešel mi vytáhnout.
„Ukaž, pomůžu ti," ozval se příjemný hlas za mnou a kufr vyndal. Otočila jsem se k němu tváří a uviděla pohledného hnědovlasého kluka.
„Strašně moc děkuju! Asi bych to nevyndala... Takže ještě jednou děkuju," usmála jsem se vděčně. „To je dobrý, rád jsem pomohl. Mimochodem, jsem Liam," usmál se.
„Julia," podala jsem mu ruku.
„Můžu ti tykat?" zeptal se.
„Jasně! Cítí se divně, když mi lidi vykají," zasmála jsem se. Spolu jsme vyšli z haly a vydali se k autobusům.
„Kam jedeš?" zeptala jsem se.
„Hotel Club Dizalya, nebo tak nějak. Ty?"
„Taky tam!"
„Vážně? To je super!" zajásal.
Podali jsme řidiči kufry a vlezli do autobusu. Sedli jsme si vedle sebe tak nějak automaticky.
Když všichni nastoupili, mladý delegát si vzal mikrofon a seznamoval nás se situací.
„Takže, pojedeme hodinu až dvě hodiny. Cestu skončíme hotelem přímo v Alanyi. V půli cesty si uděláme zastávku, takže se budete moci protáhnout a koupit nějaké občerstvení. Pokud by někdo měl nějaký dotaz, obraťte se na mě. Rád vám pomohu," usmál se.
„A v obálkách, které vám delegátky daly, najdete papír, který je třeba vyplnit a v hotelu odevzdat na recepci. No, to je asi vše a jak už jsem řekl, ptejte se, pokud budete něco potřebovat!"

Do Dizalye nám to potrvá asi hodinu a půl, to se dá zvládnout.
„Jul? Nebude ti vadit, když usnu? Jsem totiž strašně ospalý, vůbec jsem nespal," zívne Liam.
„V pohodě, chápu to, chceš k okýnku?"
„Ne, to je dobrý," mávl rukou. Kývla jsem a vyndala si mobilní telefon. Dostala jsem ho k Vánocům od Emmy, mé nejlepší kamarádky. Chtěla mi udělat radost, a protože má peníze, koupila mi jej. To, že stál čtrnáct tisíc, ji nezajímalo. Pokoušela jsem se jí ho vrátit, ale byla neoblomná. Prostě mi prý chtěla koupit něco pořádného a navíc ten můj kšunt, co jsem měla před tím, nesnášela. Ano, sekal se, občas se mi někdo nedovolal (a většinou to byla právě Emma). Ale měla jsem ho ráda. Alespoň se mi vešel do všech kapes, na rozdíl od tohohle pádla. Ale samozřejmě jsem Emmě vděčná, protože i když jsem si to nechtěla přiznat, nový mobil jsem potřebovala.
Vytáhla jsem sluchátka a zapojila je do mobilu. Pustila jsem si playlist mých oblíbených uklidňujících písniček a opřela hlavu do sedadla.
Pokoušela jsem se usnout, ale nedařilo se mi to. Neustále jsem musela přemýšlet nad tím, jaké to tam bude a co tam vlastně budu dělat. Nebudu fungovat jako uklízečka, ale budu tam něco jako ‚holka pro všechno'. Možná, že na uklízení taky dojde, ale tak co s tím nadělám? Nic.
Ale stejně mám zlý pocit. Ty dva měsíce, co tam strávím, budou buď ty nejlepší, nebo ty nejhorší. Kdo ví. Doufám v první možnost, ale... Náhoda je blbec. Ale pokud se tam něco má stát, tak to neovlivním. Jsem jedna z těch lidí, co věří na osud. Jenomže... Život není hudební přehrávač, kde si vyberete, co zrovna bude hrát. Je to jako rádio, kde si musíte užívat to, co se právě hraje. Snažím se tak žít, užívat si každičký kousek života, ale někdy to prostě nejde. Ale i po tom všem, co se mi stalo, se snažím být optimistická a užívat si života. Jasně, je mi dvacet a nemám přítele. Ale mám k tomu své důvody, o kterých však nikdo neví. A upřímně, nehodlám to měnit. Alespoň ne v nejbližší době. O onom incidentu totiž ví jen Emma, a to pouze pár informací, které jsem byla nucena ze sebe dostat.

Arrogant || czOnde histórias criam vida. Descubra agora