Arrogant || cz

21.

Osoba přede mnou byl někdo, koho jsem neviděla už hodně dlouho a ani jsem netoužila to změnit.

„Julie?" Jeho hlas se nezměnil. Několikadenní strniště, unavené oči, rozcuchané vlasy...

„Tati." Můj hlas zněl chladně, za což jsem byla ráda. Cítila jsem se strašně.

„Holčičko!" Uviděla jsem slzy v jeho očích. Natáhl ke mně ruku a zvedl mě ze země a okamžitě objal mé zdřevěnělé tělo. Jeho ruce se obtočily kolem mých ramen, ale můj mozek byl stále mimo. Jeho návštěva nevěstí nic dobrého. Ne, to není jen tak.

„Vyrostla jsi... Je z tebe nádherná princezna!" rozplýval se. Princezna?

„Tati, proč tu jsi?" otázala jsem se přímo. Jeho pohled najednou zvážněl.

„S Lily to není dobré. Léčba sice pokračuje, ale nepomohlo to. Nádor je nádor a nehodlá ustoupit. Doktoři dělají všechno, co můžou, ale bojí se, že už toho moc nezmůžou. Ale budou bojovat do poslední chvíle... Byl jsem za nimi do nemocnice. Podrobnosti ti řeknu později, ale tvoje maminka mě poslala za tebou." Palcem si setřel slzu, která mu utekla po líci. Rozhodl se vrátit do našeho života a zrovna se děje tohle...

„Co čekáš, že udělám? Vrhnu se ti kolem krku?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„No..." znervózněl, „vlastně jo," podrbal se na zátylku. Odfrkla jsem si.

„Jsi naivní. Zmizíš si prostě a najednou se ukážeš a myslíš si, že bude všechno okay? Nebude! Celý život jsme byly na Lily jenom my s mámou. Nedovedeš si to představit! Bylo to strašné! Já mohla studovat, ale místo toho jsem musela chodit na brigády, do práce hned po střední, kterou jsem jakž takž dodělala. A stejně to nestačilo. A... já už prostě nemůžu." Vzlykla jsem, ale konečně jsem to ze sebe dostala. Překvapeně na mě koukal, nedokázajíc vydat hlásku. Pak přistoupil ke mně a chtěl mě obejmout. Já ale uhnula. Nenechám na sebe šahat chlapa, který je pouze dárcem spermatu, díky kterému jsem tady. Jinou roli v mém životě nemá, neměl a mít nebude.

„Holčičko, pro-"

„Ne tati!"

„Ale..."

„Řekla ne." Hlas za mnou mi způsobil husí kůži. Samozřejmě jsem věděla, komu patří.

„A vy jste kdo?" obořil se na něj člověk, který si říkal můj otec.

„To je fuk, ale ona vážně nechce vaši přítomnost, vaše doteky a ani sladká slovíčka." Jeho hlas zněl pevně a chladně. Položil svou velkou ruku na mé rameno a opatrně si mě přitáhl blíž k sobě. Nevadilo mi to, dodávalo mi to jakýsi pocit bezpečí. Ano, je to zvláštní, ale ten spoj našich těl mě uklidňoval.

Otec si odfrkl, ale otočil se. Pak ještě přes rameno křikl, že to není naposledy, co se vidíme.

„Hej," slyšela jsem tichý hlas. Nadechla jsem se a otočila se. Jeho zelené oči mě pozorovaly.

„Jsi v pohodě?" zeptal se, ale už předem odpověď znal.

„Mohla bych ti říkat, jak jsem, ale... ne, nejsem." Kývl na souhlas a objal mě. Jeho čin mě překvapil, ale bylo to hezké. A jeho objetí bylo více než příjemné, takže jsem zvedla ruce a obmotala je kolem jeho pevného těla. Do nosu mě ‚uhodila' jeho vůně. Jako minule v tom výtahu byla okouzlující, tentokrát však byla jemnější. Byla to směsice nějakého koření, máty a ještě něčeho, co jsem nedokázala identifikovat.

Po chvíli se odtáhl a sklonil hlavu. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou.

„Julie?"

„Ano?" Zvedla jsem zrak a setkala se s jeho smaragdy. Jeho ruka se zvedla k mé tváři a setřela slzy.