Arrogant || cz

38.

Velmi mě těšil fakt, že jsem let bez úhony přežila a proběhlo to celé hladce, možná až podezřele dobře. Ale rozhodně lepší, než kdyby se mělo letadlo zřítit, napadl nás nějaký terorista a další katastrofické scénáře, o kterých bych raději ani nepřemýšlela.

Bylo to divné, být najednou doma, v Londýně, jen sama s Niallem a vědět, že až se probudím, nebudu se muset oblékat do pracovního a nebudu muset obsluhovat lidi za barem. Jenže, já bych raději lidi obsluhovala. Nepřemýšlela jsem, co budu dělat, až se odtamtud vrátím, co si v Londýně počnu.

Každopádně, let mě vyčerpal a víčka se mi sama zavírala, tudíž jsem ulehla do své postele a usnula.

***

*Mezitím v Turecku*

„Do prdele!" zakřičel tmavovlasý mladík a bouchnul pěstí do dřevěné podlahy mola, na němž seděl. Bolest se dostavila téměř okamžitě, receptory bolesti jsou velmi citlivé a signály se do mozku dostanou hodně rychle. Začal si bolavou ruku třít, aby bolest alespoň utlumil. Zjistil, že rána byla příliš silná a jemu vyskočilo pár kapek karmínově rudé krve. Zaklel a otřel odřené klouby do tmavé košile, která mu volně vlála kolem těla díky slabému větříku, jenž foukal od rozbouřeného moře. Nadechl a zpět vydechl vzduch nasáklý mořskou solí.

Nemohl uvěřit, že to doopravdy udělal. Ale čas se nedá vrátit zpět, co se stalo, to změnit nelze. Bylo to velmi spontánní gesto, ale nejraději by si za něj nafackoval. Složil ruce za hlavou a lehl si na záda. Jeho oči pozorovaly nebe plné červánků, jak žhnulo, slunce pomalu zacházelo za obzor.

Nelíbilo se mu, jak se cítí. Tedy, spíš si nebyl jistý, co vlastně cítí. Cítil vztek, vztek na sebe samotného, že se nechal unést a políbil Julii. Měl zapojit mozek, měl přemýšlet a nejednat spontánně.

Švihem se posadil a vjel si rukama do vlasů, které potřebovaly zastřihnout a umýt. Chytil se zábradlí a vyskočil na nohy, oprášil si kalhoty a otočil se moři zády. Rázným krokem se šinul zpět do hotelu. Potřeboval spánek jako sůl, proto neváhal a s velkou radostí se uvelebil v hotelové posteli.

*

Když si uvědomil, že prakticky nemá nikoho, komu by se mohl svěřit, nebylo mu dobře. Pak si ale vzpomněl na Matta a pocítil hanbu, že na svého přítele zapomněl. Zašmátral v kapse a vytáhl lesklý mobilní telefon, jeho věrného společníka, a vytočil Mattovo číslo. Nejdřív mu to nebral, což Harryho začalo štvát a už už to chtěl položit, když se v telefonu ozval šum a následně mladíkův hlas.

„Co blbneš, vole? Já chci spát, je brzo!" Harry si musel zaoblený předmět trochu oddálit od ucha, tak moc Matt na druhém konci křičel.

„Nejsi rád, že volám?"

„Ne v tuhle dobu!" zapištěl, až si Harry myslel, že mluví s jeho sestrou, ne kamarádem.

„Kámo, zníš jak holka, klidni hormon," škádlil ho zelenooký s jemným úsměvem na svých růžových rtech. Hlas v telefonu si povzdechl a zívl.

„No jo, furt. Potřebuješ něco?" zeptal se už milejším tónem, ale ta otravná ospalost byla znát.

„Vlastně ne," odpověděl, rozhodl se stáhnout se.

„Harry, poznám, když lžeš. Po tolika letech jo. Co se děje? A kašli na mou ospalost, už se ti plně věnuju," pobídl ho jemně. Harry si promnul oči, tahle lež mu nevyšla.

„Matte... já nevím, jak to zvládnu. Já už prostě nemůžu. Nechci zase spadnout, už bych se nezvládl vrátit. Už ne," opakoval bolestně. Matt přivřel oči ve vzpomínce na temné období svého kamaráda.