Arrogant || cz

1.

Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila na palubu. Ještě nikdy jsem neletěla, dost jsem se bála.
„Slečno? Jste v pořádku?" zeptala se mě letuška.
„Já... asi ano."
„Dobře, ukažte mi letenky, prosím," usmála se. Podala jsem jí letenku, kterou si jen prohlédla a nasměrovala mě k mému sedadlu.
„Sedíte u okénka. Doufám, že se vám let bude líbit. Kdybyste měla potíže nebo otázku, klidně se zeptejte někoho z personálu," usmála se uklidňujícím způsobem.
„Dobře, děkuji," úsměv jsem jí oplatila a šla úzkou uličkou dál k místu, kde jsem měla strávit následujících pár hodin. K mému překvapení seděl na mém místě nějaký... muž? Kluk?
„Ehm, promiňte, ale to je moje místo," oslovila jsem ho. Otočil ke mně hlavu a já uviděla tu krásu. Smaragdové oči, kučeravé vlasy, rty srdcového tvaru volající k zulíbání a...
„No, a co je mně do toho? Tady prostě sedím já a nějaká nicka jako ty mě rozhodně nezajímá." Po jeho slovech jsem zalapala po dechu.
„To si děláte srandu? Na mé letence je jasně napsáno, že sedím tady. A jak sakra víte, že jsem nicka? Jak jste k tomu přišel?" Má slova mě překvapila. Nikdy bych si tohle nedovolila, ale on mě tak naštval! „Děje se něco, slečno?" otázal se přicházející stevard, jenž si našeho sporu všiml.
„Ano, děje. Tady pán mi nejenže zasedl místo, ale ještě mě uráží!" Stevard se podíval na cizince sedícího u okénka.
„Pane? Sedněte si laskavě na své místo, slečna má doopravdy sedět zde," pokynul mu stevard.
„Vy si musíte kurva myslet, protože já budu sedět tady a nezajímá mě, že tahle pipka to má na letence!" vyjel zelenoočko. Pipka?
„Co se děje?" vstoupila do sporu ta milá letuška, jež mě vítala na začátku.
„Tady pán nechce slečnu pustit na její místo a ještě ji uráží, což se slečně samozřejmě nelíbí..." Letuška kývla a požádala zelenoočku o občanský průkaz.
„Kurva, proč chcete mojí občanku? Nedám vám ji. A kurva, já budu sedět tady, ať se vám to líbí nebo ne. Anebo taky můžu tuhle leteckou společnost zažalovat. A věřte, že byste nedopadli dobře. Tak si to kurva rychle rozmyslete!"
„Smím se zeptat, kdo jste, že si tak dovolujete?" zeptala se letuška. Zelenooký se zasmál.
„Harry Styles." Všimla jsem si, jak sebou stevard i letuška trhli.
„Pane Stylesi? Co děláte tady? Vy byste měl být v první třídě!" vyhrkl Jack, onen stevard. Letuška kývla.
„Víte, vaše zkurvená letecká společnost mě vyhodila, protože prý nebylo místo, nebo co to kecali. A poslali mě sem s tím, že si mám vybrat nějaké místo. Tak jsem tady," zašklebil se na mě. Já jen nechápala. Kdo to sakra je?
„Jménem naší letecké společnosti se vám omlouváme. Slečno, je nám líto, ale zde sedět nemůžete. Můžete si sednout vedle pana Stylese," omluvil se stevard. Nadechla jsem se pro odpověď, ale přerušil nás kapitán.
„Prosím, usaďte se. Za malou chvíli vzlétneme. Náš personál vám nyní ukáže pokyny...." Dál jsem ho neposlouchala.
„Slečno, usaďte se!" rozkázala mi letuška.
„Ale já tady sedět nebudu!"
„Je nám líto, ale nikde jinde místo není. Sedněte si a připoutejte se, budeme vzlétat."

S nechutí jsem se posadila na místo u uličky. Tak mezi mnou a panem Stylesem byla mezera v podobě sedačky.
Připoutala jsem se a poslouchala, jak letuška vysvětlovala pokyny, co bychom měli dělat a tak dále. Stále jsem na sobě cítila Stylesův pohled. Nekoukej se na něj, nekoukej! Ač jsem se snažila, podívala jsem se na něj. Na rtech mu pohrával pobavený úšklebek a jeho zelené oči mě skenovaly. Déle už jsem jeho pohled nevydržela, proto jsem odvrátila hlavu a snažila se usnout.

Po několika marných pokusech o spánek jsem to vzdala a zabořila hlavu do sedačky a koukala na obrazovku přede mnou.
„Nyní očekávejte turbulence, nacházíme se zhruba hodinu a půl před cílem. Personál vám za asi patnáct minut rozdá snídaně a budete mít možnost zakoupit si různý sortiment, jež na palubě nabízíme. Děkuji za pozornost," ohlásil kapitán.
Turbulence? Panebože! Neměl by říct, že slabé turbulence? Panebože, co když to letadlo spadne?!
„Máš strach?" ozval se vedle mě chraplák.
„Cože? Ne, nemám strach!" popřela jsem, no cítila jsem to jinak. Harry se zasmál.
„A proto máš husí kůži a celá se klepeš," posmíval se. Protočila jsem očima.
„Fajn, mám strach! Nikdy jsem v letadle neseděla!"
„Taky jak by někdo jako ty, mohl někam letět," ušklíbl se.
„Pane Stylesi, já nevím, o co vám jde. Nevím, co proti mně máte. Ale baví vás mě urážet?" zeptala jsem se. Až po tom, co jsem to vyslovila, jsem si uvědomila, že to znělo skoro zoufale.
„Baví." Jeho odpověď mě zaskočila. Jeho to baví? A právě teď to přiznal? Najednou se letadlo zachvělo. Zprvu jen tak lehce, ale turbulence nabíraly na síle. Zkousla jsem si ret a prsty pevně obmotala kolem držadel sedadla. Cítila jsem na sobě Stylesův pohled, ale ignorovala jsem ho. Přeci se nebudu zabývat někým tak... Arogantním!
„Prosím, zachovejte klid. Turbulence jsou silnější, než jsme očekávali, přesto se není čeho bát. Za deset minut vám bude podána strava." Tato slova mě upřímně moc neuklidnila. Také koho by uklidnila informace, že turbulence jsou silnější? Na mě to holt mělo opačný účinek.
Julie, dýchej! Nic se nestane, ty se v pořádku dostaneš do hotelu, kde strávíš dva a půl měsíce a pak se vrátíš domů a zaplatíš své sestřičce speciální vozík a jiné potřebné věci! To musíš zvládnout! Dali to jiní, dáš to i ty! opakovala jsem si. Stiskla jsem víčka pevně k sobě a nehty se zarývala do kůže pokrývající sedadlo. Nádech, výdech. Nádech, výdech...
Seděla jsem ztuhle asi dalších pět minut a turbulence ustaly.
„Vážení, turbulence jsme úspěšně zvládli a za pět minut se budete moci občerstvit!" zahlásil kapitán. Teda, doufám, že kapitán.
Slyšela jsem, jak se šuškalo, ať se díváme z okýnka. Opatrně jsem otočila hlavu tak, abych z malého okénka viděla a to, co jsem viděla, bylo úžasné. Pilot schválně natáčel letadlo, aby každá strana viděla. A bylo to boží. Nic lepšího jsem asi neviděla. Tedy, pokud myslím krajinu.
Pod námi se rýsovalo Turecko, kopce, hory, řeky, ale hlavně ten východ Slunce! Bylo to něco neuvěřitelného a já jsem ráda, že jsem to nezaspala.
Okouzleně jsem sledovala výjevy z okýnka a nevšimla, že mě Styles celou dobu pozoruje. Až když jsem ucítila nepříjemný pocit sledování, odvrátila jsem oči a přesunula je k tváři mého ‚spolusedícího'. Jemně se usmíval, v očích mu jiskřilo a vlasy mu trčely v podivném rozcuchu.
„Líbí se ti to, co vidíš?" zeptal se tím svým chraplavým hlasem, z kterého se určitě několik dívek ocitlo na kolenou. Zmateně jsem se na něj podívala.
„No, pokud myslíte to, nač se dívají všichni z okének, tak ano, líbí se mi to. Je to něco neuvěřitelného. Nelituji toho, že jsem celou cestu nezamhouřila oči," pousmála jsem se a znovu si sedla normálně.
Pan Styles se jen pousmál.
„Jo, miluji cesty letadlem. Ten výhled je zkurveně skvělej. Východ a západ slunce je nejhezčí."
Překvapilo mě, že ho takhle slyším mluvit. Sice se neobešel bez vulgárního slova, ale to, co řekl, bylo celkem... normální? Pěkné? Nevím, každopádně jsem z toho byla pěkně zmatená.
„Dobré ráno!" zašvitořila letuška. Usmála jsem se a pozdrav jí opětovala. Podala mi černou vaničku se snídaní a popřála dobrou chuť. Pak se obrátila na Harryho, na kterého se koukala... žádostivě.
„Pane? Zde máte svou snídani," řekla a podala mu tu samou vaničku jako mně.
„Chcete ještě pečivo?" zeptala se s úsměvem.
„Nechci, ale děkuji. Jste laskavá," usmál se Styles.
Letuška mu ještě věnovala svůdný pohled a pak se posunula dál. Zatím k nám přišel pohledný stevard a nabídl nám čaj nebo kávu.
„Nebo pokud chcete, obojí," usmál se na mě. Úsměv jsem mu s radostí oplatila.
„Doopravdy? To by bylo skvělé!" kývnul a nalil mi čaj. „A nebo já za chvíli pojedu druhé kolo, tak vám naliji kávu, co říkáte?" navrhl. Jeho návrh jsem s radostí přijala a vřele mu poděkovala.
„Pane, co si dáte? Kávu nebo čaj?" zeptal se Harryho.
„Kávu," odvětil nezúčastněně. Stevard, Tom, jak jsem zjistila z cedulky, kývnul a nalil mu plný šálek horké kávy. Harry se natáhl, ale co se nestalo. Celý obsah hrnečku skončil na mém triku.
„Jejda, to jsem nechtěl," řekl omluvně, ale vůbec to tak neznělo. Samozřejmě, že to udělal schválně.
„Slečno, přinesu vám ubrousky. Ale nejsem si jistý, jestli to půjde dolů..." řekl stevard.
„Sakra!" zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že náhradní tričko, co jsem měla v příručním zavazadle, jsem věnovala jedné malé holčičce, jež neměla šaty. Bylo mi jí neskutečně, protože i její matka vypadala zbědovaně. A sama vím, jaké to je být v těžké situaci, kdy vám nikdo nepomůže.
Ale co teď? V příručáku mám jen plavky. A ty si asi brát nebudu, no...
„Slečno, tady jsou ty ubrousky. Ale asi vám moc nepomůžou... Máte nějaké náhradní oblečení?"
„No, už bohužel ne," zakroutila jsem hlavou.
„No... Tak jestli byste chtěla, mohl bych vám půjčit něco svého. Náhodou tu mám několik svých bílých triček, takže bych vám jedno mohl dát. Pokud chcete," pokrčil rameny. Chvilku jsem přemýšlela, ale zase jsem tu nechtěla chodit s politým trikem.
„Pokud vám to nevadí, vaší nabídky využiji," usmála jsem se. Tom s úsměvem přikývl a odběhl.
Harry se na mě opět díval, ale já to ignorovala. Proč si kazit den tím idiotem?

Za chvíli se u nás Tom objevil i s kusem bílé látky. „Tady máte a běžte se převléci na záchody. Jděte dopředu, jsou větší."
„Dobře, děkuji," usmála jsem se a tričko od něj převzala. Sakra, co když bude průhledné? Raději si vezmu plavky...
Vytáhla jsem z tašky mé černé bikiny a vzala si vrchní díl a došla na záchodky. Sundala jsem si mokré triko i s podprsenkou. Triko bylo na vyhození, tmavá skvrna je příliš velká. Natáhla jsem si plavky a oblékla triko. Bylo mi velké, měla jsem jej jako šaty. Průhledné šaty.
Vzala jsem špinavé oblečení a vrátila se na mé místo. Uviděla jsem, jak na mě Styles hleděl. V očích měl něco, co jsem nedokázala identifikovat. Ale už jsem to někde vi-. Ne. V jeho očích byla touha a chtíč. Tyhle dva pocity ze srdce nenávidím. Jenže bohužel s nimi má zkušenost. A to zlou.
Posadila jsem se a zavřela oči.

Co se teď bude asi dít? Co mě ještě potká? Doufám, že už se se Stylesem neuvidím. Jenže, náhoda je blbec a my všichni to víme. Co když bude na stejném hotelu jako já? Co budu dělat? Protože to bych ty dva a půl měsíce nepřežila!

****

„Nejvíc arogantní vůči ženám jsou muži, kteří pochybují o své mužnosti." - Simone de Beauvoir

***