Arrogant || cz

10.

*Pohled ‚neznámého'*

Myslel jsem si, že tohle bude dokonalá dovolená bez problémů. Ale když jsem na sobě ucítil něčí pohled, došlo mi, že bez komplikací to nepůjde. Jakmile jsem se na ni podíval, všechny vzpomínky se mi vrátily...

Ptal jsem se sám sebe, proč se musím vždycky tak zřídit? Měl jsem pocit, že mi má hlava každou chvílí praskne, a chtělo se mi zvracet. Promnul jsem si oči a pomalu se rozkoukal. Zarazila mě krev na kalhotách a lemu košile. Nebylo jí moc, ale i tak mě to vyděsilo. Co jsem to udělal? Snažil jsem se si vzpomenout. Pil jsem, hodně pil. A pak ji spatřil. Byla nádherná. A já se neovládl. Chtěl jsem ji, tak sakra moc, ale ona to cítila jinak. Ale ani to mi nebránilo a vzal jsem si ji. Znásilnil jsem ji. Hrubě a krutě ji pošpinil. A následně ji tam nechal samotnou. Pamatuju si její slzy, vzlyky, prosby. Nic na mě neplatilo.

Už od té doby utekly čtyři roky a mně se podařilo na to nemyslet, prostě jsem to odsunul. Pomáhala mi v tom má dokonalá přítelkyně. Sice o tom nevěděla, ale pomohla mi. Miloval jsem ji. Ale má minulost mě pronásledovala. Nikdy jsem si to nemohl odpustit, natož aby to udělala ona.

Když jsem ji uviděl, zírala na mě. A pak hrůzou omdlela a spadla na zem. Naštěstí ji zachytil nějaký muž, který byl celou dobu u ní. Možná přítel? Vypadalo to tak, protože to, jak se na ni díval, když ji měl v náruči, bylo... kouzelné.

Když odcházeli, rozběhl se k nim snědý kluk, který byl za barem. Celá trojice se pak přemístila do hlavní budovy hotelu.
„Lásko, co se děje?" zeptala se mě okouzlující dívka, moje dívka.
„Nic, neřeš to, ano?" usmál jsem se a políbil ji. Snažil jsem se zachovat si tvář bezstarostného mladého muže a myslím, že se mi to povedlo. Ach, ještě, že jsem chodil do dramaťáku...

*Pohled Julie*

Zmítala jsem se mezi spánkem a bdělostí. Bylo mi špatně, bolelo mě břicho a hlava, v hrudi mě podivně pálilo. Nevnímala jsem svět kolem sebe. Vždy, když jsem se probrala, jsem uviděla několik postav a uslyšela několik hlasů, ale pro mě byly neidentifikovatelné. Hlasy jsem slyšela jen vzdáleně. A když jsem spala, pronásledovaly mě noční můry. Jeho modré oči mě děsily už přes čtyři roky. Děsila jsem se dnu, kdy je uvidím znovu. Doufala jsem, že už nikdy, ale osud nebývá milosrdný. Vždycky se něco stane. Myslíte si, že by to mohlo být fajn, ale za chvíli se to změní. Zákon schválnosti pracuje neustále, nemá přestávky. Jedna sekunda vám dokáže změnit celý život. Ano, i ta jedna blbá sekunda. Ale se mnou se to táhlo už od narození. Nevím, jaký je můj osud. Nevím, ale děsím se ho. Kdybych měla možnost podívat se na konec, nevím, jestli bych to udělala. Protože bych pak celý život žila ve strachu, kdy to přijde. Neužila bych si dar, který mi dali rodiče. Dar žít.

Celý můj život je jako blbý vtip. Někdo jiný by to nezvládal, ale já v sobě našla sílu. Nevím, odkud se vzala, ale byla tu. Stále je. Mám sílu zvládnout překážky, které mi život nastavil. Nevím, vážně nevím, jak to dělám. Ale nechci o tu sílu přijít. Nemůžu. Vždyť, co bych pak dělala? Byla bych jako Elena. Citlivá holka, co miluje svou rodinu, která se pro své blízké klidně obětuje. Ale... Já vlastně jako Elena tak trochu jsem. Ona to taky vydržela, vydržela všechno, co se stalo. Nebylo toho málo. Z rodiny jí zbyl bratr. Vždycky jsem ji obdivovala. Obdivovala jsem Ninu Dobrev. Zvládá tolik rolí. Chtěla bych být jako ona.

„Julie? Jul? Slyšíš? Prosím, vzbuď se!" zaslechla jsem hlas. Byl slyšet vzdáleně, jako pokaždé, ale... Už jsem se chtěla probudit. Opatrně a pomalu jsem zvedala víčka a zvykala si na světlo. Uviděla jsem střapatou hlavu Harryho a jeho smaragdy, jak se naklání nad mou postel. Když uviděl, že mám otevřené oči, zeširoka se usmál.
„Ahoj, Růženko," popíchl mě. Protočila jsem očima a pomalu se posadila. Protáhla jsem se a koukla se na hodiny. Tak počkat. Tady něco nehraje. Otočila jsem se na Harryho a zeptala se ho, jak dlouho jsem spala. Pobaveně se ušklíbnul.
„Víš, dnes je neděle. A ty jsi omdlela v pátek..." Vyvalila jsem oči. Cože? To přece... Vjela jsem si rukama do vlasů a zavřela oči. To není možné! Jde to vůbec? No, asi ano. A to tady byl Harry celou dobu? Proč?
„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě.
„Ani nevím... Jak je možné, že jsem byla tak dlouho v... čem vlastně? Ve spánku?"
„Nevím, vážně ne. Těmhle věcem nerozumím," pokrčil lhostejně rameny.
„Harry? Proč tu ještě jsi? Proč tu vůbec jsi?" zeptala jsem se ho a sledovala jeho obličej. Zarazil se nad mou otázkou, jakoby nevěděl, co má říct. Bylo úplně jasně vidět, jak mu v hlavě šrotovalo a snažil se vymyslet nějakou odpověď. Možná nějakou příhodnou lež?
„No... Tak nějak to na mě zbylo..."
„Jak to myslíš?" Harry se zamračil a nepatrně sebou trhl.
„To je jedno. Teď jsi v pohodě, takže můžu jít." Zvedl se, vzal si nějaké věci a otevřel dveře. Vstala jsem a dohonila ho.
„Kdo mě sem přinesl?" položila jsem mu poslední otázku a napjatě čekala na to, co mi odpoví. Otočil se ke mně čelem a podíval se mi do očí. Mohla jsem vidět, jak měl napnuté všechny svaly.
„Zayn. To on tě sem přinesl," zavrčel a odešel. Já zůstala stát jako solný sloup ve dveřích. Zayn? Mechanicky jsem zavřela dveře a sedla si na postel. Byla jsem přesvědčená, že to on mě sem donesl. Ale proč by mi lhal? Nebo mě sem vážně donesl Zayn? Je to možné, byla jsem v bezvědomí.

Rozhodla jsem se to zjistit a navíc jsem dostala šílený hlad. Oblékla jsem si sukni a triko, nanesla lehký make-up, pročesala vlasy, vzala si kabelku a vyrazila. S hlavou v oblacích jsem pomalu došla k hlavnímu dění. Čili k přednímu bazénu, baru a restauraci. Zamířila jsem přímo do baru, kde byl Zayn a ta blondýnka. Zrovna si povídali, ale Zayn mě uviděl a široce se usmál tím svým nádherným způsobem. Otevřel dvířka, která zavírala bar, a prudce mě objal. Zasmála jsem se a objetí mu s radostí opětovala.
„Zayne? Udusíš mě..."
„Promiň!" omluvil se a stisk povolil. Prohlédl si mě a usmál se.
„Jsi celá... Jak ti je?"
„Už dobře, děkuju," usmála jsem se na něj a přesunula pohled na blondýnku, která stála opodál a pozorovala nás. Zayn si toho všiml a představil nás.
„Jul, tohle je Perrie, naše pomocná ruka. Perrie, tohle je Julie," mával Zayn rukama ke mně a k Perrie. Zasmála jsem se a přistoupila k ní blíž. Odhodlala se a objala mě. Byla jen o kousek větší než já, maximálně tři centimetry. Objala jsem ji zpět. A najednou se k nám přidal i Zayn a objal nás obě. Takže jsme skončili ve skupinovém objetí. Po chvíli jsme se rozpojili, každému z nás hrál na tváři spokojený výraz doplněný úsměvem.
„Nevím jak vy, ale já mám strašný hlad. Jdete se najíst taky?" zeptala jsem se.
„Jo, taky mám hlad. Skoro nic jsem nejedla," zasmála se Perrie. Zayn přikývl a společně jsme se vydali vybrat si jídlo. Ale nastal problém, jako každý den. Totiž, co si vzít. Všechno vypadalo úžasně chutně a i tomu tak bylo. S Perrie jsme chodily sem a tam, protože jsme si prostě vybrat nemohly. Zayn už seděl u stolu a pobaveně nás sledoval. Hajzlík. Nakonec jsem si něco nandala, prostě to v nejhorším případě nechám být. Ono se to nezblázní. To samé udělala i Perrie a šly jsme za Zaynem ke stolu pro čtyři.
„Dobrou chuť!" řekli jsme všichni najednou a zasmáli se. Pustili jsme se do jídla, které vážně chutnalo úžasně.

Spokojeně jsme si vydechli a opřeli se do židle. Nějaký číšník nám odnesl talíře.
„Zayne?" začala jsem s otázkou.
„Ano?" usmál se.
„Ty jsi mě přinesl do pokoje, když jsem omdlela?" Tak, je to venku. Zayn se nechápavě zamračil.
„Promiň, ale... Odnesl tě Styles, já se jen přidal. Sorry," omluvně se usmál. Kývla jsem hlavou a odfrkla si. Vážně nechápu, proč mi lhal. To si myslel, že na to nepřijdu?
„Děje se něco?" zeptala se Perrie. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne, jenom... Styles mi řekl, že jsi mě vzal ty..."
„Proč by to říkal?" zeptali se oba nechápavě.
„To právě nevím. A ještě mám jednu otázku. On byl v mém pokoji celou tu dobu, co jsem byla mimo?"
„No, myslím, že jo," přikývl Zayn.
„Ale proč? Vždyť mě nemá rád!"
„Třeba ti chtěl splatit to, jak ses o něj starala," pokrčil rameny Zayn a upil piva. Bylo to nějaké turecké pivo Efes a pod tím byl nápis ‚Pilsen'. Pivu jsem nikdy nerozuměla, ale tohle asi znamenalo, že bylo dělané na plzeňský způsob. Nevím, proč má mysl řešila takové nesmysly jako pivo, ale možná jen nechtěla přemýšlet nad tím, proč mi Harry lhal a proč byl celou dobu u mě. A ptát se ho... to jsem neměla chuť.

Celý večer uběhl tak nějak normálně, strávila jsem ho se Zaynem a Perrie. Perrie se zdála fajn, měla oči jenom pro Zayna. A mohla jsem vidět, že ty sympatie byly vzájemné. Byli by krásný pár! Ona jemná blondýnka se světlou pletí, on vysoký brunet se snědou kůží. Jako dva protiklady. Ale protiklady se přitahují, ne?

*

Ležela jsem v posteli a četla Hvězdy nám nepřály. Vůbec si nedovedu představit žít tak, jak Hazel. Nedivila jsem se, že měla deprese, protože kdo by neměl? Zvlášť když ví, že může umřít brzy.
V části, kdy byli v Amsterodamu, jsem číst přestala. Ještě tu budu měsíc a něco, takže si to nemůžu přečíst hned všechno najednou. Odložila jsem knížku na stolek a zavřela oči. Ale to jsem neměla dělat, protože mi hned na mysl přišel on. Ten, který mi před čtyřmi lety tak moc ublížil. Muž jménem Louis Tomlinson.