Arrogant || cz

41.

Seděla jsem na parapetu, v dlaních svírala příjemně teplý hrneček zelené barvy s motivem medvídka Pú a hleděla do pochmurného počasí, tak typického pro podzim. Musela jsem se zabalit do huňaté deky, jelikož u okna byla docela zima, ale jinak mi bylo dobře. Niall byl někde ve zbytku domu, možná zrovna něco kuchtil nebo trénoval na kytaru. I když, on už trénovat nepotřeboval, možná hledal, co příště naučí Harryho. Dohodli se spolu, že Harry na nějakou dobu zůstane v Londýně a bude k nám chodit, aby ho Niall naučil hrát na kytaru. On Harry sice něco zvládal i bez pomoci Nialla, ale chtěl se v tom prostě zdokonalit.

Přivřela jsem oči a vzpomínala na jedno ráno, na ráno, které tak nějak změnilo můj vztah nevztah s Harrym.

„Juuul, jsem domaaa!" Niallův hlas se mi vůbec nehodil do snu. Otevřela jsem jedno oko a uviděla otevírající se dveře a následně blonďákovu hlavu s širokým úsměvem. Pak se najednou zarazil a vyvalil oči.
„Uuh, dobré ráno," podrbal se na zátylku, což dělal jen, když byl nervózní. „Já, já vás tady nechám. Snídaně je na lince, kdyby něco," zamumlal a rychle odešel i se zavřením dveří. Za mnou se ozval slabý smích. Až v ten moment jsem si uvědomila, že Harry strávil noc se mnou, v mé posteli a ještě s pažemi obmotanými kolem mého těla.
„Dobré ráno," promluvil chraplavým ranním hlasem a já se vymanila z jeho sevření, abych se mohla otočit čelem k němu. Rozcuchané vlasy mu trčely do všech světových stran, dodávaly jeho tváři mladistvý vzhled. V očích měl zářivé jiskřičky, musela jsem se usmát, vypadal vážně spokojeně.
„Dobré," odpověděla jsem a dál se usmívala. Vždycky mi přišlo krásný, když mi někdo popřeje dobré ráno. Dvě slova, no jejich účinek je až zázračný. „Jak ses vyspal?" pokračovala jsem a tím ho zjevně předběhla, jelikož mi věnoval ‚naštvaný' pohled.
„Vlastně, vážně skvěle. Jak se spalo tobě?" položil obdobnou otázku a ani netušil, jakou radost mi tím udělal.
„Překvapivě dost dobře. Já, no," podrbala jsem se na krku a nevěděla, jak pokračovat. „Uhm, děkuju, žes tu byl..."
„Lio, bylo ti zle. Samozřejmě, že jsem tu byl pro tebe. Jsem rád, že jsem ti třeba aspoň trochu pomohl. Kdyby cokoli... můžeš se na mě obrátit, dobře?" Otevřela jsem ústa a chtěla odpovědět, ale nakonec jsem ji zavřela a nemohla tomu uvěřit.
„Uhm, dobře. Děkuju," zvedla jsem koutek v poloviční úsměv a snažila se vypadat nerozhozeně, ale tak nějak jsem tušila, že mi to nevyšlo.
„Jsi roztomilá, když se červenáš," podotkl a já na něj překvapeně koukla.
„Tím bych si nebyla jistá," zasmála jsem se nervózně a pohledem rychle uhnula.
„No ale já si tím jistý jsem." Lehce mě cvrnknul do nosu a mrkl. Protočila jsem očima, ale nakonec jsem se usmála.
„Ehm, půjdeme na tu snídani?" změnila jsem téma, nebylo mi příjemné s ním konverzovat v tomhle duchu. Nikdy jsem si nebyla jistá, jak přijímat komplimenty. Navíc je velký rozdíl mezi tím, jestli mi nějaká kamarádka řekne, že mi to sluší a tím, když mi něco takového řekne kluk.
„Jasně, mám hlad jako vlk." Kývla jsem a odhodila deku stranou, nohy přehoupla přes okraj široké postele a postavila se. Fluffy jsem posadila na polštář a uhladila zmuchlané prostěradlo a v duchu děkovala, že na něm nezůstala nějaká skvrna. Asi bych se hanbou propadla, kdyby toho byl Harry svědkem.
Došla jsem si do koupelny, abych mohla provést běžné stereotypní činnosti. Při pohledu do zrcadla jsem se zhrozila a rychle popadla hřeben, abych zkrotila své tmavé vlasy. Možná by to chtělo změnu, uvažovala jsem. S myšlenkou ostříhání jsem si hrála hodně dlouho, ale nikdy jsem ji nedotáhla do konce, protože svoje vlasy jsem tak nějak milovala. Když se mi podařilo vytvarovat je do nějakého přijatelného tvaru, vyšla jsem z koupelny a naskytl se mi pohled na Harryho polonahé tělo, čímž mě naprosto odzbrojil, nečekala jsem to a zmohla se jen na otevřenou pusu a následné skousnutí spodního rtu.
„Tak daleko ještě nejsme, aby sis kousala ret, jakmile mě uvidíš bez trika," prohodil s mrknutím a navlékl se do černého trička s kulatým výstřihem. „Můžeme jít?" zeptal se a já přikývla. Nastavil mi paži jako rámě, díky čemuž se mi samovolně utvořil drobný úsměv a propletla jsem svou ruku s tou jeho.