Arrogant || cz

22.

Informace před čtením: Díl je psán opět z Juliina pohledu, ale je to posunuté o týden. Ona tak na uplynulý týden vzpomíná a ty nejdůležitější momenty budou vyjádřeny kurzívou, jako flashback.

***

Tento týden byl ten nejhorší, který jsem tu v Turecku zatím zažila. Doopravdy. Dny se vlekly šíleně pomalu, k tomu všemu ještě pršelo. Niall s Emmou se spolu nebavili. Když ke mně přišel poprvé, byl zhroucený a zklamaný. Přišlo mi, že by Emmě odpustil, ale neměl odvahu jí něco říct. Celý týden byla na zabití, dokonce jsme se spolu pohádaly. A bylo to celkem ošklivé. Nejsem zastánkyní sprostých a vulgárních slov, ale za tu hádku jsem jich řekla celkem dost...

„To si děláš srandu? Proč jsi mu toho řekla tolik?" vyjela jsem na Emmu hned zkraje. Pozvedla obočí.
„A, vidím, že si běžel stěžovat k Julince... Copak ti pověděl, náš malý Niallíček?" Sarkasmus v jejím hlase byl téměř hmatatelný. Zakroutila jsem hlavou.
„Proč jsi takováhle?" zeptala jsem se posmutněle. Trhla rameny.
„Jaká? Upřímná, myslíš?"
„Kurva, to přece nemůžeš myslet vážně! Upřímnost je jedna věc, ale tohle... chtěla jsi mu záměrně ublížit! Doopravdy to nechápu... Udělal by pro tebe cokoli, modré z nebe by ti snesl a ty mu zkritizuješ i zpívání ve sprše? Tohle mi rozum sakra nebere..."
„Víš co? Nestarej se, ano?" Podívala jsem se jí do očí.
„Dřív jsi byla hodná a úžasná kamarádka i přítelkyně... Teď se chováš jak namyšlená kráva," vyplivla jsem.

Od té doby je to mezi námi takové všelijaké. Co mě ale hodně překvapilo, Niall se s ní začal normálně bavit. Prostě... jí to odpustil! Měla jsem s ním pak i vážnou debatu...

„Nialle?"
„Hm?" Zvedl zrak od knížky a pousmál se.
„Ty... jak to teď je mezi tebou a Emmou?" zeptala jsem se na otázku, která mi prostě nedala spát. Niall se podrbal na zátylku a knihu odložil na zem.
„No... My... Jsme zase spolu," odpověděl, ale do očí se mi nepodíval.
„Cože? Žertuješ, že jo?"
„Ne, Jul... Víš, že ji miluju. Co bych byl bez ní? Nic. Prostě... Já ji ve svém životě potřebuji. Ona je mi vším. Ona je mou definicí pro dokonalost. A já... odpustil jsem jí to a ona mně taky..."
„Jak to myslíš, že ona tobě taky?" zeptala jsem se zmateně.
„No... Odpustila mi," pokrčil rameny. To mě rozčílilo.
„Co ti má jako ona odpouštět? To, že ji miluješ? To, že bys pro ni udělal první poslední?" Podívala jsem se na Nialla, který se ošil, takže mi to bylo jasné. Odfrkla jsem si.
„Aha... Super. Ale víte co? Je to váš vztah, nehodlám se do toho dál montovat... Ale, Nialle... Podvedla tě. Pamatuj si to. A až se to zopakuje, vzpomeň si na mě." S těmito slovy jsem se otočila a odešla.

Pořád to nechápu. Sice jsem řekla, že se do toho nebudu plést, ale stále jsou to mí nejbližší kamarádi. Vlastně jsou něco jako má rodina. A když už jsem u té rodiny... Stav Lily je pořád stejný, zatím se nic nezměnilo. Což je vlastně na jednu stranu dobře. A co se týče otce... Rozhodl se mi znepříjemňovat život. Asi mi tím chce nahradit můj dosavadní život, ale nechápe, že já o to nestojím. Ne. Za tu dobu jsme si stihli několikrát ‚popovídat'. Za každou cenu se ke mně chtěl dostat pomocí sladkých slov a milých slovních obratů, byl prostě ‚Vlezdoprdelka', jak ho nazval Zayn. A já s tím pojmenováním souhlasím, Je totiž více než trefné.

„Julinko, prosím!" Jeho hlas mi už začínal lézt na nervy. Každý den, několikrát za mnou chodil a snažil se mi omluvit a vysvětlovat. Samozřejmě, že mě to zajímalo, do háje, je to můj otec!
„Počkej přece!" zakřičel na mě a já se prudce zastavila.
„Tak fajn. Co chceš?!" zeptala jsem se celkem klidným hlasem. Můj tón ho asi překvapil.
„No..." podrbal se na paži a nějak nevěděl, co dál říct.
„No?" zopakovala jsem tázavě.
„Eh... Omlouvám se. Mrzí mě, že jsem takhle utekl. Bylo to zbabělé. Byl jsem pošuk. Ale... Chtěl bych to napravit. Chtěl bych ti vynahradit mou nepřítomnost..."
„Ale uvědom si to. Mně je dvacet let, já už tohle nepotřebuju! Měl jsi přijít před deseti lety, to bych zájem asi měla, potřebovala jsem tátu. Ale teď? Teď bych chtěla vydělat si a najít si nějaké zázemí... Vážně by ses měl zamyslet. To Lily tě potřebuje, já ne."

A pak je tu Harry. Ano. Jak jsem odhadovala, vše se vrátilo do starých kolejí. Úplně všechno. Ba dokonce bych řekla, že je to ještě horší. Buď mě ignoruje, což je ta nejlepší možnost. A pak tu byla jeho oblíbená činnost - urážení mě. A když neurážel mě, tak Joshe nebo mé přátele.

„Co čumíš?" vyjel na Joshe ostře zničehožnic Harry. Pozvedla jsem obočí.
„Cože?"
„Kterejm slovům na' Co čumíš' jsi nerozuměl?" zeptal se posměšně. Josh si odfrkl.
„Hele, kámo, bejt tebou, nedovoloval bych si. Přec jen... Asi bys neměl šanci při střetu našich pěstí," usmál se líbezně Josh a já viděla, jak se Harryho oči potemněly.
„Cos to řek, ty huláne?" Jeho hlas zněl dost strašidelně. Za jiných okolností bych se ho asi i bála, ale teď jsem vyprskla smíchy. Pohledy všech spočinuly na mě, ale já se dál chechtala.
„Co je?" otázal se zmateně Josh.
„Prej huláne," dostala jsem ze sebe. To pojmenování mi přišlo strašně vtipné.
„Víš vůbec, co to ‚hulán' znamená?" směřovala jsem k Harrymu otázku.
„Samozřejmě," odsekl zle. Přikývla jsem.
„Aha... A proč jsi ho použil teď a právě u Joshe?"
„Protože by se to tak dalo odvodit. Tendle kokot je herec a ti pořád ze sebe dělají šašky někde jinde. Jednou pojede natáčet do Atlanty, podruhé do Paříže, pak zase do Los Angeles... A huláni, jakožto vojáci, cestovali pořád. Nikdy nevydrželi na jednom místě dlouho." Wow. Upřímně, žasla jsem nad jeho logickou odpovědí. Nečekala jsem, že by zrovna Harry něco takového věděl. Ale kdo ví, třeba je vzdělaný, jenom to nedává moc najevo.
„Spokojená?" zeptal se s úšklebkem na tváři.
„Jo. Nečekala jsem to," přiznala jsem s úsměvem. Na mou reakci pozvedl obočí.
„Myslela sis, že jsem úplně tupý a nevzdělaný, že?" Přikývla jsem na souhlas.
„No... Nesuď knihu podle obalu, říkává se. Ne všichni jsou takoví, jak se na první pohled zdá..."

‚Ne všichni jsou takoví, jak se na první pohled zdá...' Chtěl tím snad něco naznačit? Protože mám takový pocit, že Harry říká hodně často věci, které mají hloubku a smysl. Tudíž mi tím chtěl něco říct. Ale jak to mám pochopit? Proč pořád mluví v hádankách?

A když už jsem u těch hádanek... Je tu jedna velká se jménem Louis...

„Julie?" uslyšela jsem za sebou tichý mužský hlas. Stiskla jsem víčka těsně k sobě a otočila se na něj.
„Co chceš, Louisi?" vyprskla jsem na něj a vyčkávala na odpověď. Vypadal strašně nervózně.
„Já... Chtěl bych se omluvit a promluvit si... Před tím, než odjedu..."
„O čem jako chceš mluvit? Hm? Jak sis to tu noc užil? Že by sis to rád zopakoval? Co? Mluv!"
„Ne. Jakmile jsem odešel, usnul jsem někde a po vzbuzení mě čekalo velké nepříjemné překvapení. Všechno jsem si z té noci pamatoval. Je mi ze sebe zle. Nenávidím se za to. Je to neodpustitelné. Ani nečekám, že mi někdy odpustíš. Ale prosím, doopravdy tě upřímně žádám... vyslechni mě." Podívala jsem se na něj. Ve tváři měl sklíčený výraz a vlastně vypadal hodně upřímně a litující svého činu.
„Fajn. Povídej," pobídla jsem ho chladně. Hlasitě a těžce polkl a zhluboka se nadechl.
„Dobře, děkuju. Začnu od začátku. Tu noc jsem byl strašně opilý. Měl jsem nějaké problémy a potřeboval jsem se ožrat jak prase a užít si s nějakou děvkou. K tomu se přiznávám. A pak jsem uviděl tebe. Připadala jsi mi jako anděl a mé tělo vzplanulo touhou po tobě. Cítit tě kolem mě... Nepřemýšlel jsem. Mozek mi vypověděl službu, místo toho tam byl jenom alkohol a ta touha. Já vím, že je to hloupé a nemůžu se na to vymlouvat. Ale jakmile jsem si to uvědomil, hořce jsem litoval. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem něco podobného udělal. Od té doby nechodím do klubů, nepiju alkohol a sex jsem měl jenom s Eleanor. Chtěl bych se ti ze srdce omluvit. Mrzí mě to. Několikrát jsem si nafackoval. Ovšem největší ránou pro mě bylo to, že to samé udělal někdo mé sestře... Nedokážu si představit, jaké to pro tebe muselo být. Ale bylo to největší chyba mého života. A... sakra, zamotávám se do toho! Prostě... omlouvám se. Ani nevíš, jak mě to mrzí... Ale pochopím, když mi teď vrazíš facku. Vlastně to i uvítám."
Chtěl, abych mu vrazila, tak jsem to udělala. Prostě jsem se napřáhla a dostal velkou mlaskavou facku. Otisk mých prstů zůstal na jeho tváři jako velký rudý flek, ale on nevydal ani hlásku.
Pak jsem se otočila a odešla.

Nevím, co si o tom mám myslet. Samozřejmě by pro mě bylo lepší, kdybych mu to odpustila. Ale jsem toho schopna?

***

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá." - Jan Werich

***