Arrogant || cz

7.

Na černé kožené sedačce leželo mužské tělo. Tělo, které znám. Tělo, které patří Harrymu Stylesovi. Jenže kolem něj bylo několik lidí a já pochopila, že něco není v pořádku.

„Co se stalo?" zeptala jsem se pana Speeda. Ten se na mě otočil, vzal mě za ruku a dovedl před Stylese.

„Nevíme, co mu je. Neviděl jsem to, ale Rico tvrdí, že sem přišel a pak omdlel. Doktor je dnes ve městě, musel akutně odjet a nikdo neví, co dělat... Snad bys mohla pomoci? Prosím?"

Pohled jsem upřela na Stylese, který nyní vypadal tak... tak zranitelně. Pomalu jsem si klekla před něj a dlaň položila na jeho čelo. Bylo úplně vařící!

„Má horečku. Vysokou horečku. Odhaduji to na úpal nebo úžeh, co vím, dnes byl celý den venku a do baru nešel. A samozřejmě neměl pokrývku hlavy. Pokud by to bylo možné, potřebovala bych ho dostat někam jinam, kde je klimatizace. Pak potřebuji hadry a studenou vodu. Ale zase ne moc, aby mu to ještě neublížilo. Pak hodně tekutin, voda, minerálky, jestli seženete, tak iontový nápoj by byl skvělý. Kdyby ne, přineste s vodou i sůl," pronesla jsem energicky a jak jsem řekla, tak se stalo. Harryho popadli nějací muži a odvedli ho.

„Julie, děkuju. A... Jestli ti to nevadí, pana Stylese přeneseme na tvůj pokoj, má totiž nejlepší klimatizaci a větrání..." To se mi snad zdá! On bude v mém pokoji! Sakra, doufám, že bude mimo ještě hodně dlouho...

„Není zač, je to nutnost, ne?" „Jo... Stejně děkuju, nevím, co bych si bez tebe počal." Věnoval mi ještě jeden malý a unavený úsměv a někam zmizel. Zase. Obrátila jsem se a vyběhla schody na patro. Dveře do mého pokoje byly otevřené a byl z něj slyšet rámus. Povzdechla jsem si a vešla dovnitř. Jakoby nestačilo, že se o něj budu muset starat, Styles leží v mé posteli. Bože, proč?

Nějaká paní přinesla lavor s vodou a hadry, další přinesla iontový nápoj a litr vody, další sůl a další kousky hadrů a ještě teploměr. Rico, který na to dohlížel, mi podal dvě minerálky a zavelel k odchodu.

„Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se ve dveřích. Zavrtěla jsem hlavou. Tohle musím zvládnout sama.

„Jen mi prosím z lobby přines tašku. Nebo ať mi ji Zayn přinese. Děkuju," usmála jsem se.

„Dobře... Hodně štěstí," popřál mi a také zmizel. A tak jsem se ocitla ve svém pokoji sama s Harrym. Nohy mě zavedly k němu a já si ho prohlédla. Vypadá nevinně, bezbranně, zranitelně. Vzala jsem do ruky hadr a namočila ho ve vodě. Lehce jsem ho vyždímala a přiložila mu ho na čelo. Škubnul sebou, ale nevzbudil se. Spí vůbec? Jeho tělo doslova hořelo, kůže byla suchá a rudá. Vlasy měl propocené, stejně tak košili. I v tomto stavu byl hezký. Moc hezký. Vlastně, tak mě napadlo... Mám jedinou příležitost si ho pořádně prohlédnout! Za svitu stolní lampičky jsem si sedla na paty vedle něj a očima brouzdala po jeho těle. Zdálo se být dokonalé. Ale mám tušení, že něco skrývá. Něco, o čem nikdo neví. Něco, na co není pyšný. Něco, co ho poznamenalo na celý život. Chci to vidět? A zvlášť teď? Ano, chci. Ale není to správné. Jenže, zvědavost je prostě mnohem silnější.

Opatrně jsem se dotkla lemu jeho světlemodré košile. Ta rozumnější část mozku volala, ať toho nechám, ale ta druhá, která se neobjevovala moc často, mě sváděla a já jí podlehla. Pomalu jsem rozepla jeden knoflíček a za ním i ty další. Když jsem se rozepla všechny, vzala jsem za lemy a pomalu a opatrně je odtáhla od sebe. Proboha! To, co se mi naskytlo, se mi vůbec nelíbilo. Nechápala jsem, co to znamená, ale ani jsem to chápat nechtěla. Spěšně jsem zase knoflíky zapnula a vyměnila mu hadr na čele. Neměla jsem se podívat. Neměla. Měla jsem poslechnout můj zdravý rozum a nenechat se svést mým ďábelským já. Proč jsem to sakra udělala? Rukama jsem si vjela do vlasů a zavřela oči. Tohle si nikdy neodpustím...