Arrogant || cz

27.

*Pohled autora, Londýn*

Zatímco Julia cítila úžasný pocit štěstí, který jí byl dlouho odpírán, zdravotní stav její sestry se den po dni zhoršoval. Prakticky byla upoutána na lůžko, bez možnosti jakéhokoli pohybu. Její život závisel spíše na přístrojích, které hlasitě pípaly u postele. Jediné, co doktory uklidňovalo, bylo pravidelné bušení srdce.

Matka na ni dohlížela dvacet čtyři hodin denně. Nespala, a když, byl to velice neklidný spánek a stejně se probudila, když Lily třeba jen zakašlala nebo když uslyšela šust pokrývky. Přístroje jí byly ukolébavkou.

„Maminko?" zachraptěla unaveně ležící dívka. Matka ihned otevřela oči a přispěchala k lůžku. Pohledem ji vyzvala k další mluvě.
„Já... miluju tě. Jsem ráda, že jsi tu. Mrzí mě, že... mrzí mě to všechno. Kvůli mně se trápíš. Omlouvám se..." Matka na ni překvapeně pohlédla. Tohle bylo poprvé, kdy něco podobného uslyšela.
„Holčičko, co to povídáš? To není pravda, že se trápím. Miluju tě, jsi má krásná dceruška. Nestarej se o to, ano?" Natáhla ruku a dívku pohladila po tváři. Ta znovu zavřela oči a nechala se ukolébat do světa spánku matčiným zpěvem. Vždycky zpívala, když byla malá. Zpívala i Julii. A zpívala stále tu samou píseň.

Když si Lauren, tak zní její jméno, byla jistá dceřiným spánkem, opatrně vyšla z pokoje a zavřela tiše dveře. Prohrábla si své tmavě vlasy a z úst jí uniklo zívnutí. Zamířila na dámské toalety. Opřela se o umyvadlo a pohled nasměrovala na svůj odraz v zrcadle. Kruhy pod očima kazily její hezkou tvář. Za posledních pár měsíců jakoby zestárla. A přitom je ještě mladá, Julia se jí narodila v osmnácti letech. A samozřejmě se na jejím vzhledu podepsala závislost na alkoholu. Dostala se z ní jen těžko a dodnes odolává pokušení. Jenže starost o svou malou dcerku je větší, než touha po alkoholu a ona tak hrdě může říct, že již pár let nepozřela alkohol.
Natáhla ruku a pustila proud vlažné vody. Opláchla svůj obličej, aby se probrala. Nesnaží se udělat si make-up. Proč taky? Stejně by ho pak smazala slzami. Věnovala zrcadlu rychlý pohled a zapadla do kabinky na toaletu.

Otevřela dveře a zamračila. Na chodbě panoval zmatek. Doktoři v bílých pláštích pobíhali sem a tam, sestřičky taktéž.
„Co se děje?" zeptala se právě procházející zdravotní sestry. Ta si ji prohlédla a povzdechla si.
„Máme kolaps. Zástava. Je možné, že to nepřežije." S těmito slovy odešla a žena na ni zůstala civět.

Uslyšela otravný zvuk přístrojů. Hlasité pípání bylo dobře slyšitelné i přes ten hluk. Jenže, Lauren se to nezdálo. Skrčila obočí a rychlým krokem se vracela na pokoj číslo pět. No, pohled, který se jí naskytl, ji srazil na kolena.

„Lily!" vykřikla přidušeně a ucítila na svých lících horké slzy. Slzy, které ji snad nikdy neopustily. To ony byly při všech těch hrůzách. Slzy člověka doprovázely již od počátku a nadále doprovázet budou. Mají své kouzlo. Dokáží vyjádřit pocit smutku, ale i štěstí. Díky nim se pozná, zda člověk má city, jestli je empatický, zda ho něco trápí. Ale zároveň mají kouzelnou moc oči očistit od všech nečistot. Oči jsou pak jasnější a navíc lépe vidí.
Každý si někdy potřebuje poplakat. A když říkám každý, myslím opravdu každý.

Lauren vyděšeně sledovala doktory, jak pobíhají po pokoji. Z očí jí padaly slzy, pěkně jedna za druhou. Dopadaly z jejích tváří na bílou zem, sjížděly po jejím krku a ztrácely se ve vlasech nebo oblečení.

„Paní, tady nemůžete být!"

„Ale ona je moje dcera!"

„Musíte jít, je v dobrých rukách," uklidňovala ji sestřička a násilím ženu vyvedla na chodbu. Zaklapla bílé dveře do pokoje, aby se nedozvěděla, co se uvnitř děje...