Arrogant || cz

28.

Omlouvám se za nedostatečné popsání jejích pocitů, ale tohle jsem nikdy nezažila, nevím, jaké to je. 

***

 *Pohled Julie*

Kráčela jsem zlehka po chodbě hotelu. Zrovna mi skončila služba a já byla domluvená s ostatními, že se dojdu převléknout a za chvíli se sejdeme, abychom něco podnikli. Zřejmě se podívat do města a něco si koupit.

Zamračila jsem se, když jsem uviděla postavu svého otce. Ten mi tu rozhodně nechyběl. Přimhouřila jsem oči. Nějak divně se potácel a jeho zarudlé oči vypovídaly buď o totální opilosti, nebo o slzách.

„Hej, jsi v pohodě?" promluvila jsem na něho, protože ve mně rostla zvědavost. Bohužel jsem měla divný pocit, že se stalo něco hrozného. Vzhlédl ke mně a pohlédl mi do očí, ve kterých se mu leskly slzy. A jéje.

„Julinko..." vydechl a sedl si na zem. Ruce si opřel o kolena a do dlaní vložil svůj obličej. Tohle se mi přestalo líbit úplně.

„Tati? Co se stalo?" Můj hlas zněl pevně a vyrovnaně, no necítila jsem se tak.

„Měl jsem být lepším manželem... a hlavně otcem..." posteskl si.

„Cože?" Tohle jsem nechápala.

„Měl jsem se vám věnovat. Ale ne, já zbaběle utekl. Lituji toho, kdybych mohl vrátit čas, udělám to. Ihned. Přál bych si vám vynahradit zkažené dětství. Bože, proč? To mě tak nenávidíš? Fajn! Ale tohle... to jsi nemusel. To ne. Ona si to nezasloužila." Směr jeho slov se mi nelíbil. Nejdřív naříká, že měl být lepším tátou a pak, že si to nezasloužila?

„Kdo si to nezasloužil?"

„Ona."

„Kdo?!" Neudržela jsem se a tak ta nevinná otázka zněla dost hnusně. On to ale zřejmě nevnímal.

„Lily..." Promluvil sotva slyšitelně.

„Lily?" vydechla jsem nechápavě. A pak mi to došlo. „Ne... Prosím. Řekni, že to není pravda. Ne, ne, ne! To se nemělo stát. Ne... Prosím... Bože..." Vjela jsem si rukou do vlasů a zatahala za ně. V očích jsem ucítila štiplavé slzy, proto jsem zamrkala, ale nepomohlo to.

„Co se stalo?" vydrala jsem ze sebe přidušeně.

„Ona... kolaps... zástava... umřela. Julie, Lily umřela." Už jsem se nesnažila slzy ovládat, nechala jsem je stékat po mých tvářích až dolů, po krku, ztrácely se mi ve vlasech, vsakovaly se to tílka. Rozklepaně jsem se sesunula k zemi. Tušila jsem to, ale slyšet to takhle přímo... Bylo to obrovská rána do srdce. Věděla jsem, že jednou ten okamžik přijde, ale myslela jsem, že... někdy jindy. Až na to budu připravená. Ale zastihlo mě to nepřipravenou. Myslela jsem, že jsem konečně šťastná, život se ale rozhodl mi to nedopřát. Asi si to nezasloužím. Zasloužím si trpět. Ale proč? Co jsem komu udělala?

Mé tělo se otřásalo pod nápory vzlyků. Nevnímala jsem okolí. Myslím, že otec odešel a já tak zůstala na chodbě sama. Úplně sama. Opuštěná...

Nikdy jsem si nemyslela, že to tak bolí. Ztráta blízké osoby je příšerná věc. Měla by se zakázat. V srdci se utvořila obrovská díra, která tam zůstane již po celý můj život. Rána se nezahojí. Ano, zalepit se může, to zajisté, ale nikdy to nebude jako dříve. Nikdy.

Nevím, jak dlouho jsem seděla na podlaze a brečela. Nevím a ani to vědět nechci. Na co by mi to bylo?

„Julie? Julie!" Hlas jsem slyšela jakoby z dálky. Velké dálky. Ani jsem se nenamáhala otevřít oči, jenže osoba se mnou dost zacloumala. Neochotně jsem otevřela víčka a narazila na pohled Joshe s vyděšeným výrazem.