Arrogant || cz

12.

Došli jsme s Joshem k Perrie, která na něj koukala jako zhypnotizovaná. Otevřela pusu na znak toho, že chce něco říct, ale nevydala ani hlásku. Jen tupě zírala. Pak předstoupila úplně před něj a zvedla ruku. Opatrně se dotkla konečky prstů jeho tváře. Josh ji jen pobaveně sledoval. Perrie odtáhla ruku a pohled přesunula na mě. Zatvářila se tak nějak nechápavě.
„Perrie, jsi v pohodě?" zeptala jsem se jí se starostí v hlase.
„Děláš... to myslíš vážně? Jak... jak bych mohla být v pohodě, když přede mnou stojí můj idol?!" Počkat... Právě řekla, že Josh je jejím idolem? Co to sakra má být?! Kdo to vlastně je?
„Idol?"
„Ano. Počkej... Víš, kdo to je, že jo?" Když jsem lehce záporně zakroutila hlavou, plácla se do čela.
„Eh... Tohle je Josh Hutcherson. Hvězda Hunger Games. Neříkej, že to neznáš!" Oh... Herec... Sakra.
„No... Na tohle je expert moje kamarádka Emma. Já nikdy neměla čas sledovat celebrity. Rodina je pro mě přednější," odpověděla jsem Perrie. Ta jen kývla. Podívala jsem se na Joshe, který mě se zájmem sledoval.
„Já... Doufám, že se tě to nějak nedotklo..." Lehce jsem zčervenala, protože jsem si uvědomila, že on je celebrita a já to nevěděla.
„Prosím tě, já jsem rád! Vlastně, tak trochu jsem to udělal schválně..."
„Co?" zeptala jsem se nechápavě, protože mi absolutně nedocházelo, co by mohl udělat schválně.
„Myslím to, že jsem se nepředstavil i příjmením," objasnil a mně svitlo. Asi vytušil, že podle příjmení bych ho stoprocentně poznala a nemýlil se. To jméno totiž několikrát vyhlásila Emma. Už mě ale nikdy nezajímalo, jak dotyčný vypadá. Protože, na co by mi to bylo? Neměla jsem ani ponětí o tom, že bych ho mohla potkat. A teď stojí vedle mě. Je to ironie.
„Ale pojďme se najíst, umírám hlady!" Zasmála jsem se a vydali jsme se na obchůzku pokrmů.

I s jídlem jsme se posadili za stůl. Po chvilce si k nám přisedla Perrie, Zayn, Sophia a Liam. I když Joshe určitě znali, mluvili s ním jako se starým známým. Josh tenhle přístup uvítal a viditelně se uvolnil. Kluci se spolu o něčem dohadovali, já jim nevěnovala pozornost, protože jsem se vtáhla do svých myšlenek. Přemýšlela jsem nad tím, co asi doma dělá máma s Lily? Stýská se jim? Vzpomněly si vůbec na mě? Měla bych jim zavolat, určitě ano. A měla bych zavolat Em, kdy přijedou. Vážně mi ona i Niall chybí.
„Jul? Posloucháš?" Liam. Zřejmě se na něco ptal. Usmála jsem se.
„Promiňte, trochu jsem se zamyslela. Co jste říkali?"
„Jestli večer přijdeš?" objasnila mi to Soph.
„Jasně, proč ne? Už jsem to slíbila, ne? A vážně se potřebuju odreagovat..."
„Super! Hele, my přijdeme k tobě na pokoj a připravíme se, jo?" řekla mi Perrie. Pokrčila jsem rameny.
„Klidně, budu ráda," usmála jsem se.
„A ty, Joshi, půjdeš taky?" zeptal se Liam Joshe.
„Kam a co se děje?"
„Ale, jenom je tady něco jako párty, diskotéka," vysvětili mu Zayn.
„No klidně, rád přijdu." Pohled přesunul na mě a vřele se usmál. Úsměv jsem mu s radostí oplatila.

*

„Páni, Soph! Sluší ti to!" vyjekla jsem, když Perrie skončila s úpravami.
„Jo? Děkuju... Chci se Liamovi líbit..." přiznala se zasněným úsměvem.
„Prosím tě, ten je do tebe zblázněný už tak, dnes se to jenom potvrdí! Je v tom až po uši," uklidnila jsem ji a Perrie souhlasila.
„No... Tak teď ty, Julie," mrkla na mě Perrie a vzala si mě do parády.

Když skončila, byla jsem ohromena. Ač nejsem namyšlená nebo tak něco, slušelo mi to. A jen díky Perrie.
„Wow! Děkuju, Perrie! Jsi úžasná!" poděkovala jsem jí s širokým úsměvem.
„Nemáš zač, to je maličkost."
„No," začala Soph a mně bylo jasné, co chce říct, „teď si tě upravíme my dvě!"
„Prosím vás, opatrně! Ať můžu vyjít ven," zasmála se, ale posadila se a nechala nás čarovat.

Všechny tři jsme stály před zrcadlem a prohlížely jsme se. Zdálo se, že jsme byly spokojeny všechny, každé z nás na rtech panoval úsměv.

Perrie měla jednoduché bílé triko a džínový šortkový overal. Její oči byly orámované černou linkou, na řasách měla dvě vrstvy řasenky a na rtech růžovou rtěnku. Vypadala perfektně, čemuž jen dopomáhaly nakulmované vlasy.

Sophii jsme oblékly do krátkých modrých šortek s vysokým pasem a k tomu extrémně krátký černý top. Ale její postavě to sedělo. Make-up neměla příliš výrazný, vlastně je podobný jako Perriin. Rovné vlasy jí ladně splývaly po zádech, vypadala opravdu překrásně.

A já? Já měla na sobě také šortky s vysokým pasem z černé koženky a do toho jsem si zastrčila bílou košili. Vypadalo to celkem pěkně. Můj make-up nebyl nic zvláštního, vlastně byl téměř totožný s mým normálním, který používám běžně. Černé linky, řasenka, lehké stíny a červená rtěnka. Vlasy jsem jako jediná měla sepnuté ve vysokém ohonu a nechala jsem přední prameny, aby mi rámovaly obličej.

Navoněly jsme se mým parfémem a mohly vyrazit.

Vyšly jsme z výtahu. S kluky jsme byly domluvené, že se setkáme až tam. Hudba k hlavní budově hotelu nebyla vůbec slyšet, což mi přišlo trochu divné, protože pokud jsem se nemýlila, repráky byly puštěny naplno.

Bude tam i Harry? A hlavně... Bude tam i Louis s Eleanor? Ano, už jsem si zjistila i její jméno. Vážně vypadala mile. Možná... Odpustím mu někdy? Ne. Ale mohla bych se pokusit ho přestat nenávidět. Sice mě to za ty čtyři roky docela opustilo, ale svým příchodem sem mé vzpomínky vyplynuly na povrch.
A to ještě nikdo nevěděl jednu věc... Nevěděl ji nikdo, ani Emma ne. Bylo to mé malé tajemství... Ale jak dlouho ještě tajemstvím zůstane? Řeknu to někdy někomu? Dokážu to vůbec vyslovit? Budu někomu důvěřovat natolik, aby znal celou mou minulost? To jsou otázky, na které jsou odpovědi ve hvězdách. Nedokázala jsem na ně odpovědět, bylo to mimo mé síly.

Ale doufala jsem, že jednou dokážu snést dotek muže. Doufala jsem, že jednou mě bude někdo milovat. Doufala jsem, že někoho budu milovat já. Najde se někdo takový? Nebo budu už napořád sama? Přála bych si přítele. Ano. Jenže... Myslela jsem, že takový, jakého bych chtěla já, neexistuje.

No, vzhůru na párty! Co mě tam asi čeká?

***

"Je třeba chtít žít a umět umřít." Napoleon Bonaparte

***