Arrogant || cz

6.

Když výtah dorazil, nastoupila jsem a zmáčkla patro. Dveře se zavíraly, ale někdo do nich strčil nohu. Styles. Stiskla jsem rty pevně k sobě a natiskla se na sklo výtahu. Styles se na mě zkoumavě podíval, ale pak se ušklíbnul a pomalu vstoupil do výtahu. Celá kabinka se zaplnila jeho vůní. Voněl tak, že to nedokážu popsat. Směs máty, nějakého koření a jeho kolínské. Byla to úžasná vůně, taková omamná. Dokázala bych ji čichat hodiny. Pak jsem se ale oklepala, protože se mi nechtělo přemýšlet o tom, jak Styles voní. Vážně ne. Natáhla jsem se a zmáčkla požadovaný čudlík s číslicí požadovaného patra. Dveře výtahu se zabijáckým tempem zavřely a já se odtáhla. Jenže se mi nějak zamotala hlava, takže jsem zavadila o hrudník Stylese. Cítila jsem, jak se napjal a syknul. V očích se mu zableskla bolest, ale ihned nasadil tvrdou masku.

„Co kurva děláš?" zavrčel hrubě, jeho oči postrádaly jasně zelené barvivo. Nyní byly téměř celé černé.

„Ehm, promiň. Nějak se mi zamotala hlava... Nechtěla jsem se tě dotknout!" omluvila jsem a mluvila pravdu a nic jiného než pravdu. Doopravdy jsem se ho dotknout nechtěla.

„To si piš, že nechtěla! Ty kurva nic nevíš. Nic! A navíc jsem ti snad jasně řekl, že na mě hrabat nebudeš! To jsi i hluchá? Ochrnutá?" Tak tohle jsem fakt nečekala. Když vyslovil, jestli jsem hluchá a ochrnutá, hned mi to připomnělo Lily*. Při pomyšlení na ni se mi zalily oči slzami. Sice jsem si slíbila, že nebudu brečet, hlavně ne před Stylesem, ale to se nedá. Někomu to možná bude připadat ubohý, trapný, afektovaný, já nevím, ale ten někdo o mně nic neví. Rychle jsem zamrkala a snažila se slzy vyhnat, než si jich všimne Harry. Pozdě. Sklopila jsem hlavu, ale on pohotově zahákl prsty za spodek brady a pozvedl ji tak, aby mi viděl do očí. Já je ovšem měla stále zavřené.

„Otevři oči. Hned!" poručil mi tiše. Zavrtěla jsem se a snažila se uhnout z jeho dosahu, což ale nešlo. Kabinka výtahu je malá.

„Otevři kurva ty oči!" poručil mi, teď už rázněji.

„Pusť mě!" sykla jsem a vyšla z výtahu, který právě zastavil na našem patře. Ovšem Styles mě opět zachytil za zápěstí. Za to zápěstí, jako minule. Sykla jsem bolestí a zle se na něj podívala.

„Nehrab na mě! Jdi do prdele, Stylesi!" Tohle už znělo malinko... hystericky. Ale fakt jenom malinko!

„Ty máš přednost," zašklebil se.

„Máš smůlu, ale nevejdu se. A navíc je mě potřeba tady, takže když budete tak laskav a pustíte mě, bylo by to skvělé, pane Stylesi." Je fascinující ho pozorovat. Hrudní koš se mu zvedá podle toho, jak se nadechne. Vypracované tělo je vidět i přes to oblečení, co má. Nechápu, proč furt tohle nosí. Ještě jsem ho neviděla svléknout si svrchní část oděvu. Nevím proč, nezajímá mě to. Tedy, nemělo by. Ale malá část mě prahne po tom, vědět o něm všechno. Jenomže pak je tu ta rozumnější část. A podle té se i řídím. Už si nemůžu dovolit někomu podlehnout. Musím zůstat silná a Styles mě nerozhází.

„Vtipné. Ty jsi brečela?" zeptal se. Co mu mám odpovědět?

„Ne, nebrečela. Něco se vám nejspíš zdálo. A teď, když dovolíte, jsem dost unavená."

„Ne, to se mi nezdálo. Svým očím věřím. A viděl jsem slzy v tvých očích, když jsem řekl, jestli jsi hluchá nebo ochrnutá. Takže ze mě nedělej totálního vola a řekni mi, proč?"

I přes to všechno, jsem se začala smát. Nevím proč, ale směju se. Styles se na mě zmateně podíval.

„Jsi v pořádku?" zeptal se. „Nemáš úžeh? Úpal? Nebolí tě hlava?" pokračoval ve vyptávání. Na to samé jsem se ptala dnes celý den. Ale jak to vypadá, je zpět ten starý Harry Styles.