Arrogant || cz

39.

„Pane Stylesi?" ozvalo se vedle nás a oba jsme vzhlédli, abychom viděli bíle oblečeného doktora s jemným úsměvem na jeho starší tváři. Vrásky lemovaly koutky jeho očí i úsměv, od pohledu to byl veselý člověk, o čemž už jsme se stihli přesvědčit.

„Ano? Doufám, že nesete dobré zprávy, jinak to tady zakotvím rovnou," zavtipkoval Harry a postavil se. Doktora převyšoval sotva o dva centimetry, takže si mohli bez problémů hledět do očí. Lékař se zasmál a kývl hlavou.

„Ano, ano, nesu dobré zprávy. Nos zlomený nemáte, vlastně nic ve vaše obličeji. Rány máte skvěle ošetřené tady od Julie a obočí zašité. Myslím, že vám nic nechybí. Asi už máte s bitkami nějakou tu zkušenost, takže nemusím říkat, že by bylo fajn si tvář ledovat. A na zraněné ego lék nemáme, bohužel," uchechtl se. Harry se pousmál, ale ihned rty spojil do úzké linky, pozdě si uvědomil, že mu otec nadělil i natržený koutek.

„Dobře, děkuju." Podal mu ruku a zatřásl si s ním, poté ji lékař podal i mně.

„Na shledanou," řekla jsem a otočila se k východu, Harry mě následoval. Mlčky jsme došli k autu, posadila jsem se na místo řidiče a nastartovala. Periferním viděním jsem viděla Harryho, jak si opřel hlavu o okýnko a ruce složil v klíně. Znovu jsem zrak upřela na vozovku před námi.

Cesta probíhala v tichu, které rušily jen slabé tóny písniček z rádiových stanic. Zaparkovala jsem auto před dům a vystoupila. Uslyšela jsem za sebou kroky, věděla jsem, že patřily Harrymu. Jeho chůzi bych poznala na hony daleko. Zamknula jsem auto na ovládání v kapse a odemkla vstupní dveře do domu. V útrob bytu se vyřítil Niall s nevyřčenou otázkou.

„Jsem v pohodě," zachraptěl Harry za mými zády a Niall si úlevně vydechl.

„To je fajn. No nic, musím jít, mám sraz s Arniem, jdeme hrát fotbal. Budete v pohodě?" zeptal se a pátravě si nás oba prohlížel.

„Pozdravuj je a jo, budeme v pohodě," ujistila jsem ho s polovičním úsměvem. Kývl, vzal sportovní tašku a odešel. Otočila jsem se čelem k Harrymu. Úplně jsem zapomněla, v jakém stavu vlastně byl. Pohled na jeho zničenou a unavenou tvář mě až bolel. Přiblížila jsem se k němu a v tu chvíli jsem své tělo prostě neovládala. Natáhla jsem ruku a položila ji na jeho líce. Navázali jsme oční kontakt, on bedlivě sledoval každičký můj pohyb, jakoby hlídal i můj dech, který se z pravidelného proměnil na trhavý. Nervózně jsem mezi zuby vsála svůj spodní ret, nebyla jsem si jistá, co bych měla udělat.

Palcem jsem obkreslila obrys ranky na lícní kosti. Viděla jsem, jak přivřel oči, ale ihned je zase otevřel. Odkašlal si a já stáhla ruku ke svému tělu, sklopila jsem pohled a nadávala si, že jsem se víc neovládala. Odstoupila jsem několik kroků vzad, otočila se a zhluboka nadechla.

„Pojď, potřebuješ si odpočnout," promluvila jsem nakonec a jazykem jsem navlhčila své rty. Pomalu přikývl a následoval mě do pokoje pro hosty, zvuk koleček na podlaze utvářel nepříjemný zvuk.

„Postel je převlečená, všechny věci, které bys potřeboval, tu najdeš, popřípadě můžeš říct mně nebo Niallovi. Koupelna je přímo naproti, Niallův pokoj na konci chodby vlevo, já mám ten naproti. Kdyby se něco dělo, jsem tady." Povzbudivě jsem se usmála, zdál se mi roztěkaný.

„Dobře. Já, no... děkuju," zašeptal, zněl strašně vyčerpaně.

„Harry, jsi v pohodě? Jako vážně v pohodě?" zeptala jsem se ho, tu otázku jsem myslela upřímně.

„Co chceš slyšet?" odvětil v otázce a pohlédl mi přímo do očí.

„Pravdu." Pohled jsem mu směle oplácela.