Arrogant || cz

9.

Hlavou mi projely všechny ty vzpomínky. To trápení, kterým jsem si kvůli němu prošla. Ten strach.

Jeho obličej se ke mně skláněl, i v té tmě jsem viděla jeho modré oči. Spadla jsem v bolestech na zem. Právě mě znásilnil. Právě mě připravil o panenství. Přišla jsem o čest. Vždycky jsem si to představovala s někým, koho bych doopravdy milovala a věřila mu. Ale teď? Pošpinil mě. Na mých šatech je kromě špíny i krev. Není jí moc, ale je tu. Bolí mě celé tělo, ale nejvíc tam dole. Mám pocit, že se nezvednu, protože by mě moje slabé nohy neunesly.

A ten samý pocit mám i teď. Po několika letech ho vidím. Změnil se, vypadá mužněji, ale to já taky vyrostla. Pozná mě? Stále se nemůžu hnout z místa. Cítím, jak se Harry zastavil a něco mi říká. Nemůžu ho vnímat, pohledem jsem připoutána na něm. Vypadá šťastně a jednou rukou objímá brunetku kolem pasu. Právě se sklání a políbil ji. Zvedl hlavu a podíval se směrem ke mně. Uviděl mě. Vykulil oči. Poznal mě. A já se sesunula k zemi jako pytel brambor. Nic jsem nevnímala, jen silné paže, jak mě na poslední chvíli zachytily. Ale to už jsem ztratila vědomí...

Pokusila jsem se zvednout, ale nešlo to. Mé tělo bylo slabé. A on mě stále sledoval. Vypadal upraveně, jako by se nic nestalo. Táhl z něj alkohol, jeho oči byly trochu zarudlé. Zašklebil se. „Na to, žes byla panna, se s tebou šukalo dobře." A pak odešel. Nechal mě samotnou v temné uličce. V chladu, špíně, zakrvácenou a zneuctěnou. Jsem poznamenaná na celý život. Dokážu se s tím někdy vypořádat? Přenesu se přes to? Připravil mě o něco a už to nejde vzít zpět. Nikdy. Vzal si to nejcennější, co dívka vlastní. Nevinnost. Zkazil mi představy. Zkazil mi budoucnost. Zničil mě. Opřela jsem se o zeď, nohy přitiskla co nejblíž k tělu a zavřela ztěžklá víčka. Má budoucnost je ve hvězdách. Budou mi hvězdy nakloněny? Nebo tady zemřu? To byly mé poslední myšlenky před ztrátou vědomí...

Cítím, jak mě někdo bere a opatrně mě pokládá na něco měkkého. Mluví na mě, ale hlasy slyším jakoby vzdáleně. Pokouším se oči otevřít, ale nejde to. Nemůžu. Snažím se pohnout prsty, ale mé tělo nespolupracuje. Neovládám své tělo. Nemám nad ním žádnou kontrolu. A to mě děsí. Jsem bezmocná. Najednou se mi povede oči lehce rozlepit, ale oslepí mě prudké bílé světlo. Zamrkám a podívám se kolem. Vidím Stylese, pana Speeda, Zayna i Liama. Chci něco říct, něco udělat, ale opět upadám do hlubokého spánku. Vlastně je to něco jako vysvobození. Nemusím přemýšlet, nemusím nic dělat ani řešit. Ono to počká....

*Pohled Harryho*

Jen stála jako přikovaná a pohledem někoho hypnotizovala. Podíval jsem se směrem, jakým ona koukala, a uviděl jsem jen muže v mém věku s brunetkou po boku. Pohled jsem přesunul zpátky na Julii. V jejím obličeji byl vepsán strach. Bolest. Utrpení. Vzpomínky. Stále dvojici sledovala, ale pak zavřela oči a omdlela. Naštěstí mám rychlé reakce, takže jsem ji zachytil v letu na poslední chvíli. Vzal jsem ji do náruče. Přiběhl ke mně snědý kluk, se kterým se Julie často bavila. Zřejmě měl o Julii strach, proto mě následoval do hotelu. Na recepci jsem narazil na majitele, který se zhrozil při pohledu na bledou dívku v mé náruči.
„Co se stalo? Položte ji sem! Nebo ne, odneste ji do jejího pokoje! Zayne, zavolej pana Payna!" poručil. Poslechl jsem ho a nastoupil do výtahu, který nás pomalým tempem dovezl na patro. Šel jsem opatrným krokem až před dveře jejího pokoje a Speed je otevřel. Vešel jsem dovnitř a do nosu mě uhodila její vůně. Byla to intenzivní směsice, ale mělo to uklidňující účinky. Položil jsem ji do postele, ve které jsem nedávno ležel já. Teď ovšem byla ustlaná a čistě převlečená. Sáhl jsem na její čelo, jestli třeba nemá horečku, ale její kůže byla ledová. Tiše jsem ji přikryl a sedl si na židli vedle postele. Pan Speed odešel vedle do místnosti. A já jen seděl a pozoroval její malé tělo, jak se jemně třese. A pak jsem přemýšlel. Vím, že se k ní chovám strašně. Jsem si toho vědom. Ale proč se o mě starala? Bylo to jen ze soucitu a lítosti? Měla by špatné svědomí, kdyby mě nechala ležet a odešla by? Ano, jsem rád, že to neudělala, překousla to a starala se o mě. Ale otázka Proč? mi nedávala klid. Prostě to nechápu. Ale chápe to vůbec ona? Rozumí tomu? Asi ne.
Zavřu oči a má mysl je zaplněna záplavou vzpomínek. Bohužel to nejsou zrovna dobré vzpomínky. Bezděky jsem si šáhl na hruď. I kdybych zapomněl, tohle mi to připomene. Nikdy mi to nedovolí zapomenout. Vlastně úplně naopak. Ještě víc mi to připomene tu bolest. Připomene mi mou minulost. Napadá mě, jestli jsem to neměl někomu říct. Ale co by se mi dostalo? Lítosti? Ne, o lítost a soucit nestojím. Nechci být na někoho vázán. Možná proto se chovám tak odtažitě. Proto mě tolik lidí má za chladného. I když, já jsem chladný. Ale když si to tak uvědomuju, zničili mi život. Kdyby toho nebylo, mohl bych mít přítelkyni, mohl bych mít šťastný. Místo toho mám jen firmu. Ano, mám rodinu, která mě má ráda. Ale není to má pravá rodina. Je to složité. Můj život je složitý. Má minulost je má noční můra. Doslova.

Podíval jsem se na Julii. Ležela neklidně na posteli. Už přišel i Zayn a Liam. A byl tu i pan Speed. Najednou otevřela oči. Všichni jsme se naklonili a něco jí říkali. Vypadalo to, že nám chce odpovědět, ale pak znovu zavřela oči a upadla do spánku. Povzdechl jsem si a zabořil se hlouběji do židle. Ostatní si taky posedali na pokoji a v tichosti jsme čekali na to, až se probudí....

*

Už jsou to dvě hodiny. Zůstal jsem tu jen já a ona. Ostatní před chvilkou odešli, pan Speed jako první, přeci jen nemůže zanedbávat chod hotelu. Jako poslední odešel Zayn. I když šel nerad. Všichni si dělali starost. Jak Payne, tak Malik. Nechápu to. Vždyť ji znají jen chvíli! To už jim na ní záleží? Chtějí něco víc? Ale jak? Jak si k ní mohli utvořit pouto tak rychle? Čím je okouzlila? Tyto otázky mi proplouvaly myslí, ale ani na jednu z nich jsem neznal odpověď.

Zakručelo mi v břiše. Nic jsem nejedl, protože se před jídelnou zhroutila. Můj žaludek už přímo volá po nějakém jídle. Podíval jsem se na ležící Julii a otevřel dveře pokoje. A uviděl tu holku ze středy. Tu, co se mnou tak divoce flirtovala. Hnusila se mi, protože vypadala na šestnáct a já nejsem pedofilní.
„Jé, ahoj Harry!" Její pisklavý hlas mi lezl na nervy.
„Ahoj, Caroline," usmál jsem se, ale falešně. Svůj úsměv rozšířila po celé tváři. Pak si ale všimla, odkud vycházím a zamračila se. Chtěl jsem protočit očima, ale udržel jsem se.
„Caroline? Víš, je mi to blbý, ale... Kam jdeš?" začal jsem se vyptávat.
„Jdu do lobby baru. Dostala jsem chuť na víno," usmála se a svůdně mrkla. Bože, proč? Rozhodl jsem se nechodit kolem horké kaše, proto jsem se zeptal hned: „Víš, mám tu malý problém. Myslíš, že bys mi mohla přinést něco k jídlu?" Překvapeně se na mě podívala, asi čekala jinou otázku. Třeba jestli si nechce někde zašukat.
„Eh... Dobře, no..." souhlasila váhavě a nedůvěřivě odkráčela pryč. Oddechl jsem si a šel zpátky do pokoje. Julie ležela na posteli a křečovitě svírala pokrývku. Ústa tiskla k sobě do pevné linky a víčka se jí chvěla. Povzdechl jsem si. Sklonil jsem se a jemně ji pohladil po tváři. Pak jsem se otočil a sedl si na gauč. Za chvíli jsem uslyšel klepání, otevřel jsem a za dveřmi stála Caroline. V ruce držela talíř s nějakým jídlem a na tváři úsměv. „Děkuju, vážně jo," usmál jsem se a talíř si vzal. Čekal jsem, že odejde, ale ona tam postávala dál. „Caroline? Ještě něco?" zeptal jsem se a přistoupil k ní blíž. Pak udělala něco, co jsem nečekal a ani to nechtěl. Políbila mě. Hned jsem se odtáhl. Byl jsem si jistý, že z mých očí sršely blesky.
„Kurva, to fakt ne. Tohle. Už. Nikdy. NEDĚLEJ!" Vylekaně se na mě podívala a ucouvla. Sledoval jsem ji, ona se otočila a zmizela ve svém pokoji. Protočil jsem očima a zabouchl dveře. Otřel jsem si pusu, abych odstranil její lesk na rty. Fuj.

Sedl jsem si a snědl to, co mi přinesla. Pak jsem asi usnul.

***

„Představivost je důležitější než vědomosti." - Albert Einstein

***