Arrogant || cz

40.

Odhalil mi něco, co pravděpodobně věděl jen zúžený okruh lidí. Byl ochotný mi říct, proč je takový, jaký je. Gesto, které mě naprosto odzbrojilo, překvapilo, šokovalo a vlastně i potěšilo.
Harry se pohodlněji usadil na postel, záda opřená o chladivou, bíle natřenou zeď. Dodala jsem si odvahy a pohlédla mu do zelenkavých očí. Pohled mi oplácel, jeho oči byly plné bolesti, ty mé zalité horkými slzami, jež se snažily dostat na povrch a následně stékat po mé pokožce.
„Neplač," zašeptal a dotkl se mé tváře ulepené od potůčků slz, kterým jsem nedokázala zabránit. Přivřela jsem oči, a kdybych byla kočka, možná bych zapředla. Možná.
Netušila jsem, co říct. V krku jsem měla sucho, v hlavě pouze představy. Přemýšlela jsem, jestli bych zvládla překonat to, co překonal on. Zdálo se mi to nemožné.
Měla jsem vztek. Vztek na všechny, kteří mu ubližovali. Chtěla bych je profackovat... nebo něco horšího.
A teď přede mnou seděl pětadvacetiletý Harry se smutkem a bolestí v očích, jizvách na břiše a hrudníku, s pošramoceným egem a šedou minulostí. Vypadal jako padlý anděl, které mu není pomoci.

A pak jsem ho objala. Z vlastních zkušeností bych mohla potvrdit, jak moc objetí pomáhá, za každé situace a i na toho člověka, který se objetí brání, který si myslí, že to vůbec nepotřebuje. Pravdou je, že každý někdy potřebuje vypnout a s někým se obejmout, svěřit se a cítit se milovaně a bezpečně.
Cítila jsem, jak pevně obmotal paže kolem mého těla, čímž si mě přitáhl úplně těsně k tělu, až jsem mohla vnímat jeho trhaný dech na své pokožce. Zabořila jsem obličej do jeho ramene a nasála vůni, tak uklidňující a provokativní zároveň. Kdyby se mě někdo zeptal, kdo z lidí které znám nejlépe voní, nemohla bych se rozhodnout mezi Niallem a Harrym. Oba měli svou osobní směs vůní, které mohly mít až opojnou moc.

„Děkuju," zašeptal do ohbí mého krku, jeho dech se rozprostřel po mé citlivé pokožce a cítila jsem, jak mi naskákala příjemná husí kůže. Pomalu se ode mě odtáhl a usmál se tím křivým způsobem, ze kterého prostě musíte do kolen.

„Jak... jak jsi to dokázal překonat?" zeptala jsem se, můj hlas zněl děsně směšně. Snažila jsem si odkašlat, ale vždycky jsem měla komický hlas, Niall na to poukazoval a snažil se mě rozesmát. A téměř pokaždé se mu to povedlo.
„Proč myslíš, že jsem to překonal?" Položená otázka zůstala ve vzduchu viset jako Damoklův meč. Tížila mě, neboť jsem si uvědomila, že jsem automaticky počítala s tím, že už je to za ním. Jenže to by bylo, jako kdybych já odmávla to, že mě Louis znásilnil. Pořád to budu mít v sobě, nikdy nezapomenu, vždycky to uvidím za zavřenýma očima, vždycky ucítím tu bolest. Samotné znásilnění je naprosto příšerná věc, ale následky kolikrát horší.
„Promiň," vysoukala jsem ze sebe.
„Nemáš za co se omlouvat, ano? Možná je toho na tebe teď moc, jsi nějaká bledá. Jdi se třeba prospat, hm? Až se ti ty informace odleží, budu ti k dispozici a... třeba to ještě probrat." Koukal na mě svýma třpytivýma očima a já se v nich utopila. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla v Atlantickém oceánu, široko daleko nic, jen voda, voda a voda. Lapala jsem po dechu, nutně jsem se potřebovala nadechnout, dostat, i byť jen kousek kyslíku do plic, ale nebyla jsem schopna se dostat ze zajetí svazujících magických očí. Bylo to tak náhlé, tak silné, mé zorničky plně rozšířené, ruce posázené kapičkami chladného potu, který klouzal po mé kůži, dožadoval se pozornosti, proto jsem ho otřela do zadní části trička.
„Dobře," odpověděla jsem stále omámeně, otočila jsem své tělo a snažila se ho přimět ke spolupráci. Když jsem šla a dotýkala se lesklé kliky, uvědomila jsem si pichlavou bolest v podbřišku. Náhlá křeč mě srazila na kolena, nebyla jsem schopná racionálně myslet, jen jsem si instinktivně tiskla ruce ke spodní části břicha a doufala, že to odejde tak rychle, jako to přišlo. Bolest mi zatemnila mozek, nevnímala jsem kolem sebe pohyb, proto mě dotek kolem paží velmi překvapil. Neměla jsem sílu se otočit, stejně, kdo jiný, než Harry by to byl?