Arrogant || cz

42.

Konečně doma. Konečně pohodlná postel. Konečně normální jídlo.

Rozhlédla jsem se po pokoji a uvědomila si, jak moc mi to tu ten týden chybělo. Ta známá vůně domova, pocit štěstí, úplně všechno. Sice u mě byl nasáčkovaný Niall i Harry, ale to vědomí jsem v nemocnici v nemocniční košili a ležím na nemocniční posteli obklopená bílou sterilní barvou nebylo příjemné.

Když mě Niall přivezl, čekala na mě hostina. Spousta dobrého jídla a pití ale nebylo to jediné, co mě překvapilo a udělalo radost. Z obýváku na mě totiž vybafla Soph a vtáhla mě do svého pevného objetí. Za ní se vynořil Liam, Zayn a Perrie a strhl se hluk. Bylo to úžasné a v tu chvíli jsem si plně uvědomila, co v Niallovi mám. Nikdy mu nebudu moci dostatečně poděkovat za to, co pro mě celou dobu dělal. Lidi, jako je on, se nevidí moc často, je to ohrožený druh člověka. Možná to má být kompenzace za to, co se v mém životě děje. Ale upřímně? Niall mi za to stojí.

***

K večeru se všichni namačkali na sedačku a pustili si film. Myslím, že to byl Spider-Man nebo něco takového. Já a Soph jsme se vytratily do mé ložnice s keramickými hrnky s horkou čokoládou se šlehačkou tvořící sněhově bílou čepici červených hrnků.

Posadily jsme se na postel a Soph mě pobídla, abych vysvětlila vzniklou situaci, důvod mého pobytu v nemocnici a všechno ostatní. Řekla jsem jí všechno. Svěřila jsem jí každičkou událost od našeho rozloučení a nevynechala jediný detail. Tak dlouho jsem se nesvěřovala, až jsem zapomněla, jak je to uvolňující pocit, dostat to ze sebe ven, podělit se o své myšlenky s někým, kdo mě neodsoudí a podpoří, s někým, koho mám ráda. Na konci mého vyprávění jen seděla s vytřeštěnýma očima a rychle mě objala. Nádherně jí voněly vlasy.

„Jul... tak moc je mi líto to s tvým tátou. Nezasloužíš si někoho takového ve svém životě. Je to debil," ulevila si naštvaně a já se uchechtla.
„Myslím, že slovo debil ho dostatečně nevystihuje. Na něj ani má slovní zásoba nestačí."
„Máš pravdu," zasmála se, pak na mě ale spiklenecky mrkla a na tváři se jí utvořila zvláštní grimasa. „Takžeee, ty a Harry, jo?" Párkrát zdvihla obočí a já vykulila oči.
„Co, já a Harry?"
„No ták, neříkej mi, že jsi úplně slepá! Ten kluk je do tebe zabouchlej, to já poznám!" Důležitě pozvedla ukazováček, aby tomu dala váhu a tvářila se nesmírně vážně.
„Prosím tě, a jak se to teda pozná, hm?"
„Bože, Jul! To, jak se na tebe dívá jako na svatý obrázek, jak se na tebe usmívá, jak se tě s lehkostí a něžností dotýká... k tomu to, co jsi mi říkala... vy dva jste jasní. Navíc, přiznej si to. Je sexy, chytrý, vtipný, milý a má tě rád. Určitě bych vymyslela spoustu dalších přídavných jmen, která by vystihovala jeho charakter."
„Arogantní, povrchní, namyšlený, sobecký, ješitný a tak dále?"
„To myslíš vážně? Co teď zkoušíš jako? Víš nejlíp, jak to mezi váma je, jakej on je. To, že se tak stylizuje na veřejnosti, neznamená, že takový je. Zamysli se." Měla pravdu. Snažila jsem se ho v jejích očích očernit, ale věděla jsem, že takový doopravdy není a je to jen maska, jeho ochrana před okolním světem. Postavil kolem sebe vysoké hradby, za které pustil jen málokoho. A já jsem mezi nimi. Všimla jsem si jeho pohledu. Všimla jsem si úplně všeho, jen jsem to ignorovala, neboť mi to přišlo příliš nereálné.
„Já vím, Soph, promiň. Jen... já nevím, co si myslet, co dělat, jak se chovat. Jsem tak strašně moc zmatená," vyklouzlo ze mě a vložila si obličej do dlaní, zhluboka se nadechla a snažila si to v hlavě urovnat.
„Dělej jen to, co chceš ty, ne někdo jiný. V tuhle chvíli jdi za srdcem," povzbudivě se na mě usmála a vzala mi vychladlý hrneček z ruky a položila ho na stolek vedle postele společně s tím svým.
„Děkuju, tak moc. A ehm, zdály se mi teď dva sny a byl v nich Harrry. U toho jednoho si ale nejsem jistá, jestli to byl sen nebo se to fakt stalo, byla jsem oblbá prášky," přimhouřila jsem oči a snažila se si vzpomenout, ale nepodařilo se.
„Oh, jaké sny? Vyprávěj, chci slyšet všechny podrobnosti!"
„No tak fajn," zasmála jsem se a zapátrala v paměti...