Arrogant || cz

18.

„Julie, jdi prosím vyprovodit pana Mendlera s rodinou. Děkuju," usmál se pan Speed. Povzdychla jsem si a přikývla. Rodina už byla v hale a netrpělivě čekali. Upravila jsem si culík a rázným krokem jim vyšla vstříc. Nasadila jsem široký, ale falešný úsměv a pozdravila. Paní Mendlerová jen přikývla, Caroline mě ignorovala, jen pan se usmál a podal mi ruku. Jo, ten člověk se mi líbí.

„Takže. Doufám, že se vám zde líbilo a třeba se sem jednou vrátíte. Bude nám ctí vás znovu ubytovat a poskytnout služby. Měli jste příjemný pobyt?" zeptala jsem se, aby konverzace jen tak nestála.

„Oh, děkujeme! Pobyt jsme si moc užili! Je to tu moc příjemné, personál moc milý. Nemám jedinou výtku," odpověděl mi stále se usmívající pan Mendler.

„Tak to mě těší, i za zbytek personálu," usmála jsem se. Caroline si najednou odfrkla. Střelila jsem po ní tázavým pohledem, stejně tak i její rodiče.

„Děje se něco, Caroline?" zeptal se její otec, ve tváři přísný výraz.

„Je tak falešná, až to bolí. Se podívej. Celá umělá. Je to děvka," vyplivla. Já zalapala po dechu.

„Caroline!" okřikla ji její matka, která mi nebyla sympatická, no to jsem teď neřešila. Zírala jsem na ni, neschopna slova. Co jsem nečekala, bylo, že dostala facku od svého otce. Nevypadalo to ale, že by ji to nějak zasáhlo. Dál se na mě šklebila.

„Ale prosím vás. Vy si to taky myslíte, ale nemáte koule na to jí to říct nahlas. Udělala jsem pro vás laskavost. Tu facku sis moch odpustit, tati," odfrkla otráveně. Vyloženě mě nesnášela.

„Takže, mladá dámo! Já ani tvá matka si nic takového nemyslíme! Rozhodně si vyprošuju tohle chování, takhle se mnou mluvit nebudeš!" Pan Mendler zvýšil hlas. Asi bych se ho i bála, vypadal dost naštvaně. Caroline zakroutila hlavou na znak nesouhlasu.

„Jéžíš," pokroutila očima. „Ty to nevidíš? Úsměv falešnej jak támhleta kotva. Vlasy strašný. O postavě ani nemluvím, převislej tuk, bledá jak stěna, kruhy pod očima... Nehty neupravený a make-up pořád stejně ubohý! Ale tak, co se dá čekat od někoho, jako je ona, že. Je to jen vesnická šmucka, která využívá vlivu toho pošahanýho majitele. Kdo ví, jestli s ním nešuká! Nedivila bych se, je to děvka od pohledu." Nechtěla jsem si to připustit, ale její slova mě ranila. Cítila jsem, jak se mi do očí vhání slzy, které jsem se snažila potlačit. Nadechla jsem se.

„Tak abys věděla. Já děvka nejsem. Sex nesnáším, na rozdíl od tebe. Já... Nic o mně nevíš, tak drž hubu!" Poslední slova jsem tak trochu vykřikla, ale ucítila jsem slzu na pravém líci. Pak jsem zavrtěla hlavou a ironicky se usmála. Caroline však pokračovala.

„Ale copak, holčička bude plakat? Aww. Jsi jenom obyčejná kurva, nic jinýho. Podívej se na sebe! Ti tví kamarádíčci jsou taky falešní! Upřímně nechápu, jak se s tebou můžou bavit. No, třeba s tebou mrdají, kdo ví. A Josh... Chce tě jen na sex, nezáleží mu na tobě!" Tak tohle zabolelo. Najednou jsem uslyšela rychlé kroky a mužský hlas.

„Co se to tu kurva děje?! Jul?" Niall. Jeho hlas bych poznala všude. Pomalu jsem se na něj otočila.

„Co se děje?" zašeptal a vtáhnul si mě do objetí. Vzlykla jsem mu do ramene. Doléhala na mě skutečnost, že to, co říká, může být pravda. Jak se se mnou můžou bavit? Proč to dělají?

„Á, další tvůj pošahanej a falešnej kamarádíček!" uchechtla se Caroline za mými zády. Niall se celý napnul.

„Caroline! Tohle stačí, jedeme domů!" vykřikla její matka, celá rudá, jak se styděla.