43.

3.8K 341 53
                                    

Sledovala jsem naše propletené prsty a nemohla zabránit šťastnému úsměvu, který se mi rozléval na tváři. Cítila jsem se tak živá, tak... šťastná. Konečně.

Když Harry svou dlaň vyvlékl, aby si mohl nasadit sluneční brýle, nespokojeně jsem zamručela, což zapříčilo jeho pobavený úšklebek. Zastavil tiché auto na semaforu a pohlédl na mě.

„Vážně jsi v pohodě?" ujistil se, již poněkolikáté během půl hodiny. Protočila jsem očima, ale kývla. Doktor říkal, že jsem v naprostém pořádku a já neměla důvod mu nevěřit. Harrymu se to ale nezdálo. Monokl mi už téměř zmizel, ale on na to místo hleděl stále bolestně.
„Víš, že-" Zarazila jsem ho.
„Vím, Harry. Nemusíš už se tolik strachovat. Jak to vypadá s tím soudem?" otázala jsem se a doufala, že mi k tomu poví něco víc.
„Nemá šanci. Bude mít soudní příkaz opustit město a nesmí se k tobě přiblížit na několik metrů. Hrají na jeho psychické zdraví, jinak by ten zmrd už dávno seděl," procedil mezi zuby a znovu se rozjel.
„Dobře, fajn. Děkuju, že to zařídíš," pousmála jsem se a pohladila ho po holé paži. Kývl, stále trochu naštvaný. Bojoval sám se sebou. „Harry, no tak, nedávej si to za vinu. Nemůžeš za nic z toho. Hoď to na chvíli za hlavu," prosila jsem ho úpěnlivě a přála si, aby mi podlehl a uvolnil se. Podařilo se.
„Fajn," šeptl tiše a ponořil se do svých myšlenek, zatímco jsme dojeli až k nám. Ne, že by se ke mně a Niallovi nastěhoval, ale byl u nás hodně často, dokonce jsem měla v pokoji jeho sportovní tašku s oblečením pro... naléhavé případy. Prý. Líbilo se mu být mi poblíž, choval se ke mně jako k porcelánové panence, rozmazloval mě, co to šlo. Nechávala jsem si to do určité míry líbit, ale ne všechno jsem mu trpěla.

„Jsme tu," promluvil konečně a vypnul motor. Stále se tvářil trochu podivně, jako kdyby mě k sobě nechtěl pustit. Poznala jsem na něm, že přemýšlí, že ho něco trápí, ale netušila jsem, co by to mohlo být.
„Děje se něco, Harry?" Položila jsem ruku na jeho rameno a snažila se ho přimět k otočení hlavy a opětování pohledu. Ale on stále držel pohled na přístrojovce a odmítal se mi podívat do tváře.
„Ne, neděje, všechno v pohodě," usmál se rychle a taky pěkně falešně.
„Harry, sakra, nejsem slepá. Miluju tě a chci, abys byl šťastný, nechápeš? Chci, aby ses usmíval, abys neměl důvod k smutku a pláči. Chci ti být oporou, být tu pro tebe, být s tebou. Nejsi sám. A přeju si, aby v našem vztahu vládla upřímnost. Co se stalo, o čem přemýšlíš?"
„Zatraceně, Julie! Já vím, tohle všechno vím, vážím si toho, ale kurva, já taky potřebuju nějakej čas pro sebe, jenom svý myšlenky, nesvěřovat se ti se vším. Je úžasný, jak jsi milá a vstřícná, tvou povahu miluju, ale taky mi pěkně lezeš na nervy." Věnoval mi nehezký pohled. „Prostě na chvíli zmlkni, ok?"
„Dobře, fajn. Kdyby něco, jsem tu pro tebe, ale to ty víš, tak mlčím. Zatím ahoj, Harry." Nebylo to rozloučení hodné zamilovaného páru, ale co jsem měla dělat? Dolézat za ním a tahat z něj, co mu je, když mi to říct nechce? To nemám přece zapotřebí. Odpoutala jsem se a otevřela dveře, připravená vystoupit. Chytl mě za zápěstí, ale nic neřekl, jen se na mě nečitelným výrazem díval. Kývla jsem a vykroutila se z jeho ne moc pevného sevření.

Zabouchla jsem za sebou dveře a s kabelkou v ruce kráčela ke vchodovým dveřím. Naposledy jsem se otočila, ale on už tam nestál. Zavrtěla jsem nad jeho náladovostí hlavou a ocitla se doma. Niall seděl v obýváku s notebookem v ruce a něco si zapisoval. Sedla jsem si vedle něj a zvědavě mu nakoukla na obrazovku. Zamračila jsem se.
„Co hledáš?" zeptala jsem se nechápavě.
„Jul... víš, přemýšlel jsem. Tenhle barák je děsně velkej, nevyužijeme ho. Navíc, možná se přestěhuješ k Harrymu a co já tu sám? Hledám něco menšího. Nebo by šly dva byty, jeden pro mě, jeden pro tebe. Co ty na to?" Tupě jsem na něj zírala a přebírala si význam právě vyřčených slov.
„Oh. No, chápu to. Vážně jo. Máš pravdu, je to tady děsně prázdný. Prosím tě, jaký stěhování k Harrymu? Je na to šíleně brzo," pokrčila jsem obočí.
„No," podrbal se a zjevně přemýšlel, co říct. „To je jedno. Ale přestěhovat bych se chtěl až po Vánocích, času dost. Ale změňme téma, jak to šlo v nemocnici?"
„Vypadá to fajn, výsledky testů dopadly dobře. Jenom budu mít malou jizvu, které se nikdy nezbavím, pokud bych teda nešla na nějakej zákrok, což mi přijde jako ztráta času a peněz," pousmála jsem se.
„To je super, jsem rád. Ta jizva ti určitě bude slušet."

Dostali jste se na konec publikovaných kapitol.

⏰ Poslední aktualizace: Apr 29, 2017 ⏰

Přidej si tento příběh do své knihovny, abys byl/a informován/a o nových kapitolách!

Arrogant || czKde žijí příběhy. Začni objevovat