Pure love (Platonic love 2.) - CZ

2.

Zkoprněle jsem se zvedla a dala ruce v pěst, abych se trošku zklidnila, ve mě se teď míhalo tolik emocí, že to snad ani nebylo možné. 

Pomalu jsem se otočila. "Ahoj Drewe." Řekla jsem a skousla si zevnitř tvář. 

"Ahoj." Usmál se a udělal dva kroky ke mě, zatímco já udělala dva zpět. "Vypadáš jinak." 

"Jak jako?" Založila jsem si ruce a nadzvedla jedno obočí. 

"Já nevím, máš delší vlasy." Znervózněl a mě by zajímalo proč.

"Páni změna." Vykulila jsem oči ironicky překvapeně. 

"Rok jsem tě neviděl...proč?" 

"Nebyl čas." Odbyla jsem to a připoutala si Lolu na vodítko. 

"Můžu tě doprovodit?" Najednou se objevil vedle mě. 

"Zakazovat ti to nebudu." Koukala jsem dál na polní cestu. 

"I se jinak chováš." Zamumlal. 

"A jak zase?" Zastavila jsem se a podívala se naštvaně na něj. 

"Odtažitě." Probodl mě zelenýma očima.

"A jak se mám prosím tě chovat?" Rozhodila jsem rukama až se na mě zadívala i Lola.

"Známe se od tvých pěti let, čekal bych něco jinýho po roce nevidění se." Rozhodil taky rukama. 

"Ty víš proč jsme se víc jak rok neviděli, moc dobře to víš." Bodla jsem ho prstem do hrudi. 

"Tak proč nezačneme od znova?" Koukl prosebně. 

"Protože!" Otočila jsem se a zrychleně šla směrem k babičce. "Copak nechápeš, že to není tak lehký zapomenout a říct 'Ahoj Dirksene, tak co chlape, jak to šlape? Dlouho jsme se neviděli, stýskalo se mi babo.' Jestli si čekal tohle, tak to se tedy omlouvám." Věděla jsem, že jde za mnou, proto jsem mluvila. 

"Ty si stále pamatuješ na tu přezdívku?" Uchechtl se. 

"Jak by ne, pořád seš baba a já ta, co ti dohodí holku." Zasmála jsem, ale pak přestala, jen tak nevyměknu. 

"To by se hodilo." Zasmál se. 

"Ty nemáš holku?" 

"Ne...co ty?" Zeptal se neutrálně. 

"No já nemám holku." Zasmála jsem se. Už jsme skoro byli u babiččinýho dvorku. Zasmál se se mnou a když jsem se zklidnila, koukla jsem na něj. "Ne nikoho teď už nemám." Zakroutila jsem hlavou. 

"Jak to?" 

"Nemusím mít kluka každou minutou mého života." Protočila jsem očima, tahle debata mi byla víc než nepříjemná. 

"Kolik si jich měla za ten rok, vím, že předtím nic...svěřovala ses mi...vždycky." Sklopil hlavu. 

"Měla jsem jen jednoho." Skousla jsem si ret. "A nejradši bych to vzala zpět." Zamumlala jsem a píchlo mě u srdce. 

"Proč?"

"Dlouhá historie." Došla jsem až k vrátkům a chytla je, abych mu ukázala, že tím to končí, že už jdu. 

"Dobře. Tak ahoj." Došel ke mě a udělal něco, co jsem rozhodně nečekala. 

Objal mě. Ale já byla tak ohromená, že mi ruce visely podél těla. Odtáhl se a poodešel dál ode mě se zkamenělým výrazem. 

"Ahoj." Vlezla jsem do zahrady. 

"Měj se." Pousmál se smutně a odešel bez toho, aby se na mě podíval.