Je to jen hra✔️

•4•

Slyším otravný zvuk budíku na mém mobilu... Nahmatám ho a budík vypnu. Následně jsem si sedla a promnula rukama oči, abych se probrala.
„Nikam se mi nechce," zabručela jsem sama pro sebe a neochotně se vyhrabala do šatny. Oblékla jsem si černé jeansy s roztržením na kolenech, bílé triko s šedým znakem Nike uprostřed, černou koženku a vydala se do koupelny. Umyla jsem si obličej, vyžehlila vlasy a vzala si líčení. Dala jsem si trochu korektoru, pudr, řasenku a lesk na rty.

Když jsem byla konečně se sebou spokojená, šla jsem na snídani.
„Dobré ráno," pozdravila jsem mamku a vzala si jablko a banán.

„Ahoj Niky, běž prosím tě vzbudit Briana, jinak přijdete pozdě," usmála se na mě a já přikývla.
„Vzbuď se, Růženko, jde se do školy," křikla jsem ode dveří na něho.
„Ještě pět minut," zabručel do polštáře a přetočil se na druhou stranu.
„Žádných pět minut, makej vstát z té postele nebo vezmu kýbl s vodou," uchechtla jsem se a šla k jeho posteli.
„Myslím to vážně," svraštila jsem obočí a on si povzdechl.
„Vždyť jo. Už vstávám, prosím tě," neochotně vstal a jen v boxerkách šel do kuchyně.
Musím říct, že kdyby nebyl můj brácha, tak už po něm skočím...

Šla jsem do pokoje a při tom kousala jablko. Přejela jsem na telefonu sociální sítě a pak šla dolů.
„Jdeme?" Zeptal se mě teď už oblečený bratr a já přikývla. Nazula jsem si svoje černé NIKE tenisky a šla k našemu autu. Jela bych i sama, ale nevím, kde je škola, takže to nechávám dneska na bráchovi.

Vyjeli jsme a během ani ne deseti minut jsme už parkovali u školy.
„Připravená, kočko?" Usmál se na mě a já přikývla.
„Jo, jdeme?"
Vystoupili jsme z auta a šli do školy. Všichni se na nás dívali, ale já ty pohledy ignorovala a následovala Briana do ředitelny. Brian už tady byl včera, takže se nedivte, že se vyzná.

Zaklepali jsme a následně vešli.
„Dobrý den," sborově jsme s bráchou pozdravili.
„Dobrý den. Vy jste určitě sourozenci Lorrenz, viďte?" Usmál se postarší pán a my přikývli.
„Těší mě. Jsem ředitel Lofmaier," potřásl si s námi rukou a my si sedli na židle za stolem naproti němu.
„Takže. Vítám vás u nás na škole. Snad se vám tady bude líbit. Učebnice máte dány ve vaší skříňce, kterou vám za malý moment ukážu. Vy, Briane, jste ve 3.C a vy, Nikito, jste ve 2.A" domluvil a já ho přerušila v pokračování. „Prosím, říkejte mi pouze Niky nebo Nik. Oslovení Nikita moc nemám v lásce," nevinně jsem se usmála a on chápavě přikývl a nic nenamítal.
„Dobře tedy. Teď prosím pojďte za mnou. Hodina už začala," dokončil svůj monolog a vydali jsme se ke skříňkám.
Překvapivě máme s Brianem skříňky naproti sobě, takže se nemusíme pak dlouho hledat.

„Nejprve odvedu vašeho bratra do třídy a následně vás," usmál se na mě a já přikývla.

Lofmaier vešel do učebny 3.C a my stáli na chodbě. Po chvíli ředitel zavolal bráchu a já si povzdechla.
„Neboj, Nik, bude to v poho," objal mě a vešel do třídy.
„Měj se, kočko," zamával mi ve dveřích a já mu to oplatila.
„Zatím ahoj,"

Po pár minutách jsme stáli s říďou u mojí učebny, zdá se a opět to proběhlo jako předtím.
Po vyzvání jsem vešla a naskytl se mi pohled na 25 lidí cca.

„Toto je Nikita Lorrenz, vaše nová spolužačka. Chovejte se k ní slušně a asi víte zbytek," mrkl na ostatní a odešel ze třídy.

„Dobrý den, Nikito, jsem učitelka Swanová. Nechceš nám o sobě něco říct?" Usmála se na mě a já jen otráveně protočila očima.
„Fajn... Jmenuju se Nikita Lorrenz, ale raději mi říkejte Niky nebo Nik, včetně vás paní učitelko, smím-li poprosit- mrkla jsem na ni a uslyšela tlumený smích- Přestěhovala jsem se sem z Evropy, ale původně jsem z Arizony. Nesnáším debilní kecy a to myslím stačí. Kam si mám sednout?" Uchechtla jsem se a učitelka ukázala na předposlední lavici u okna.