Je to jen hra✔️

•46•

Opět pohled Nik:

Neví někdo, kde je nejbližší obchod s baseballovou pálku? Přísahám, že až se dozvím, kde se kupuje, tak ten budík nepřežije ani 24 hodin...

Neochotně jsem vstala a zamířila do koupelny. Paráda. Napuchlé oči z breku, vlasy jako vrabčí hnízdo, kruhy pod očima... No, člověk by řekl, že buď jsem utekla ze ZOO, nebo jsem neandrtálec... Nebo taky vše najednou. Opláchla jsem si obličej, rozčesala vlasy, které jsem si hned dala do drdolu, vyčistila zuby a zamířila do šatny. Vytáhla jsem si modré jeany, bílé tričko a mikinu? No fajn, mikinu ne, protože jsem nechtěla mít moji, která je krátká, malá nebo není dostatečně teplá, a proto mě napadla jediná možnost.

Otevřela jsem dveře Brianova pokoje a rovnou zamířila do jeho šatny. „Hele, to je můj pokoj a tamto moje šatna." zabručel ještě rozespalý. „Ano, bratříčku, díky za upozornění, vím, kde máš věci. Potřebuju půjčit mikinu, díky." řekla jsem snad na jeden nádech a dál mu nevěnovala pozornost. Vytáhla jsem si černou mikinu s kapucí a bílým nápisem Vans. „Jo, to by šlo." Bylo mi jedno, že mi byla o pár čísel větší. Bude mi teplo? Ano, bude, takže mi vyhovuje. Spokojená jsem vyšla z jeho pokoje a zamířila zpět do mojí koupelny. Vytáhla jsem něco málo na líčení a pustila se do toho. Nechci nic extra, takže jsem se rozhodla pro korektor, pudr, balzám na rty a nakonec řasenku. Jakžtakž k světu jsem se vydala do kuchyně, kde mě praštila do nosu vůně čerstvých toastů. „Mami, že tam máš i nějaký pro mě?" udělala jsem štěněčí oči a ona se zasmála. „Taky ti přeju dobré ráno. Spěchám, takže ti udělám klidně, ale pohlídáš si ho sama, ať se nespálí, ano?" zvedla na mě obočí a já přikývla. „Děkuji, maminko moje milovaná." dala jsem ji pusu na líčko a postavila vodu na čaj. Během chvilky byla voda převařená a já si o další chvilku později vychutnávala jahodový čaj a nejlepší toasty. Zkrátka, nic mi v tu dobu nechybělo.

„Dělej, Nikito, nebo přijdeme pozdě a tentokrát to bude kvůli tobě." řekl unaveně Brian a já jen protočila očima. „Vidím, že někdo měl krušnou noc, očividně. Už jdu, neboj." Rychle jsem dopila čaj, hodila do sebe zbytek toastu a vzala si ještě jablko do školy. Následovaly věci do školy, klíče, boty, bunda a mohla jsem vyrazit.

„Dneska na mě nečekej po škole, mám o hodinu navíc." řekl naštvaně. Vážně se špatně vyspal... „Měj se, bratříčku." Objala jsem ho u auta a chtěla jít do školy, ale zastavil mě. „Promiň, že jsem nepříjemný dneska, vážně se mi špatně spalo a nesnídal jsem, znáš mě..." řekl posmutněle a já se usmála. „Neboj, bude to dobrý, zkouknem večer nějakou komedii třeba pro změnu a dáme si k tomu pivo. Bude fajn." navrhla jsem a najednou uviděla jiskřičky v jeho očích, co mi potvrdily, že s tím nemá problém. „Domluveno. Zatím ahoj, kočko, mám tě rád." řekl a objal mě opět. „Já tebe taky." šla jsem ke skříňkám a najednou na mě vystartovala Chloe. „Sakra, Chloe, víš, jak jsem se lekla? Chceš mi přivodit infarkt? Jdeš na to zatím dobře." chytla jsem se za srdce, ale musela jsem se začít smát. „Promiň..." usmála se „...nešla bys po škole se mnou se podívat na fotbalový trénink? Kluci dneska hrajou v tělocvičně." viděla jsem ty plamínky v jejích očích a já prostě v tuto chvíli jí nemohla říct ne, a navíc, dlouho jsme se neviděly, takže mi to přišlo jako fajn nápad.
„Dobře, ale jenom na chvilku, mám pak totiž něco domluveno s Brianem." mrkla jsem na ni a ona přikývla. „Tak se zatím měj, uvidíme se na obědě." řekla jsem a vešla do třídy. Hned se moje oči setkaly s těmi Dylanovými a já se zasekla, a to vážně. On se na mě usmál... Co mě ještě na něm může překvapit? Po tom včerejšku co jsem ho viděla brečet, už asi nic...

Prošla jsem kolem něj, oplácejíc mu úsměv, a sedla si na svou židli. Vytáhla jsem si věci a zadívala se z okna. Začínalo opět sněžit. Bylo to vážně kouzelné dívat se na ty vločky, co se snášely z oblohy a každá z nich měla svůj specifický a nádherný tvar. Každá byla výjimečná a i přesto byly všechny stejné. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se usmát, jak jsem se kochala tím pohledem. „Ahoj, Nik, co tak sleduješ?" zasmála se Lora pokládajíc svoje věci vedle mě. „Ale nic, jen jsem se zamyslela." usmála jsem se na ni. Chtěla jsem říct, ale učitelův příchod do třídy ji předběhl. Fajn, opět školy. Kolik, že to času zbývá do jejího konce dneska? Ano, přesněji řečeno 6 hodin 28 minut 15, 14, 13... sekund. Vážně počítám tak detailně čas? Z té nudy asi zešílím.