Je to jen hra✔️

•35•

Já už vážně nevím, jestli nejsem na nějaké jiné planetě. Všechno se obrací vzhůru nohama a já nevím, jestli se už nezblázním.
Právě vcházím do budovy školy a hned se mi naskytne pohled na Briana, jak si o něčem zajímavým povídá s Dylanem. Je na něm vidět, že měl dlouhou noc... Kruhy pod očima tomu rozhodně nasvědčovaly....
Nemá náhodou nové tričko?
Bože nad čím to přemýšlím, vážně uvažuju, že se nechám objednat k psychiatrovi.

Jaká smůla, když si uvědomím, že oba stojí vedle mojí skříňky. Plně je ignoruju a otevírám skříňku.
,,Ale a ani nepozdravíš? To nám rve srdce, sestřičko." namítne dotčeně Brian a já protočím pobaveně očima. Podívám se na ně a jde vidět, že by Brian nejraději vybuchl smíchy, ale musí si zachovat svoji zbylou důstojnost. O tom druhém se to však říct nedá. Nic nedělal, pouze stál a s kamenným obličejem mě pozoroval.
,,Trápí mě to stejně jako tebe, bratříčku, ale bohužel nemám čas." pošlu mu vzdušnou pusu a rychlostí blesku mířím do třídy. 

Hned co jsem překročila práh třídy, spatřila jsem usměvavou Loru. Samozřejmě jsem jí úsměv oplatila.
,,Čau kočko, tak už ses vyspinkala do krásy?" Začala si mě dobírat.
,,Koukám, že ses večer taky nenudila. Kdo to byl tentokrát?" Uchechtla jsem se.
,,Aaale, jeden druhák. Musím říct, že to stálo za to ale, kdybys viděla, jak-" musela jsem ji zastavit, protože takové detaily slyšet opravdu nepotřebuju...
,,To je dobrý, Loro. Umím si to živě představit." začala jsem se smát a ona se přidala ke mně.

Celou hodinu jsme stále probíraly nějaké ty holčičí řeči a ne jednou jsme si vysloužily vražedný pohled učitele.
Bylo nám to ale celkem někde...
Po skončení čtvrté hodiny jsme se musely rozejít, protože jsme bohužel měly každá jinou hodinu.
Stála jsem momentálně u skříňky a dávala jsem si do ní věci, když jsem na krku ucítila něčí dech. Rychle jsem se otočila a zabodla oči do těch nejhezčích, co jsem kdy viděla. Temná černá barva, nic jiného jsem neviděla. A také mi ten pohled oplácel.
Natlačil mě ke skříňce a rukama se opřel vedle mojí hlavy, čímž mi znemožnil únik.
Srdce se mi rozbušilo o život a hrozilo, že každou chvíli vyskočí z hrudi.
,,Co-" chtěla jsem se zeptat, co má za problém nebo něco, ale nedokázala jsem nic jiného říct.
,,Nevydržím to." řekl potichu a zrak mu sklouzl na mé rty. Ztuhla jsem stejně jako on.
Sakra, co mám dělat?
Chtěla jsem utéct, to ano, ale nemohla jsem. Vím, na co myslel a určitě věděl, že myslím na to samé.
Byl sotva pár centimetrů od mého obličeje. Oči mu kmitaly z mých rtů na oči a zase zpátky.
Toužila jsem, ať to udělá. Víc než cokoli jsem po tom toužila a přivádělo mě to k šílenství. Cítila jsem, jak se přiblížil a nosem mě pošimral na tváři. A pak to skončilo, v mžiku byl pryč. Nechal mě tam jen tak stát.
Bolestně jsem se opřela o skříňku a dýchala. Co se to sakra stalo?
Zazvonilo a já se probrala z transu. Zmatená jsem se přesunula do učebny a hned se mi stáhl žaludek, když jsem zjistila, že on je tu také a má lavici hned za mnou. Hltal mě doslova očima a bylo mu to zřejmě jedno. Viděla jsem, jak se mu napínají svaly. Nebyl ve své kůži, to šlo vidět...

Sedla jsem si do své lavice a snažila se ignorovat tu malou vzdálenost, která nás teď oddělovala.
Chtěla jsem se soustředit na učivo, co nám vysvětlovat na Burnsen, ale nešlo to. Pořád jsem měla v hlavě okamžik, co se sotva před deseti minutami stal na chodbě.
Bylo to nesnesitelné celých 45 minut sedět na židli a nemoct cokoliv udělat. Když mě konečně osvobodilo zvonění, ani na sekundu jsem neváhala a vyběhla ze třídy. Zamířila jsem na oběd, i když jsem neměla hlad a sedla si ke stolu Chloe a Lory. Přivítaly mě samozřejmě a dál se bavily o nějakém obchodě, co se bude otevírat. Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla Briana s kluky, jak se o něčem baví a vedle něj Dylana s Joshem. Vzpomněla jsem si opět na jejich debilní sázku a už mě přešel hlad úplně.
,,Promiňte, holky, budu muset už jít." řekla jsem narychlo a doslova utekla z jídelny. Byla jsem v části, kde jsem nejspíš ani nikdy nebyla, tak jsem toho hodlala využít a trochu to prozkoumat. Nalezla jsem točité schodiště, po kterém jsem se hned vydala. Na konci byly dveře, stiskla jsem kliku a otevřela je. Byla jsem na střeše budovy. Výhled byl opravdu nádherný. Viděla jsem jak na fotbalové hřiště, tak na zbytek města.
Na chvíli jsem si sedla na okraj a rozhlížela jsem se. Dlouho mi to ale netrvalo, protože mi zazvonil telefon.

Holka, žiješ ještě? To nemůžeš ani zavolat na chvilinku?

,,Pane bože, Holly! Tak ráda tě slyším, promiň, zlato, úplně mi to vypadlo z hlavy. Jak se máš a co ostatní?" Byla jsem radostí bez sebe, že jsem ji mohla opět slyšet.

No máme se fajn, jsou tu u mě všichni. -to je Nik? Dej sem ten telefon okamžitě!" Slyšela jsem v pozadí Andyho. Chvíli to tam šumělo.
Ahoj, zlatooooo, jak se tam máš? Nezapomněla jsi už na mě viď? Kdy přijedeš?

,,Mám se fajn, Andy. To víš, že na tebe myslím a na ostatní a chybíte mi strašně moc. Hodlám přijet po Vánocích někdy, ale ještě jsem to neprobrala doma s nikým a sama nevím ani, kde budu bydlet, takže je to na dlouho."

,,Tím se netrap. Budeš bydlet přece u mě! Jak tě mohlo napadnout být někde jinde? Teď jsi mě ranila. Vážně jsi mě ranila." zasmála jsem se.

,,Omlouvám se, pane. Ještě vám zavolám, ano? Musím jít."

,,Dobře, zlato. Miluju tě, ano? Pamatuj si to. Paaa."

,,Já tebe taky. Ahoj" odložila jsem telefon a přemýšlela snad nad vším. Samozřejmě, že jsem měla čas si s nimi dál povídat, ale...

,,Hej, co tam nahoře děláš? Nesnažíš se doufám o sebevraždu!" slyším pod sebou Brianův hlas. Bože... Vážně nemám ani chvilku klid.
,,Neboj se, takovou radost ti neudělám." zasmála jsem se a dívala se na něj. Bylo to celkem směšný ho vidět tak malého.
"Jak ses tam vlastně dostala?" Smál se a já musela taky.
,,Co tam řveš?" Slyším jiný hlas a pak vidím Dylana. Naštěstí si mě nevšiml.
,,Mluvím se svou psychicky narušenou sestřičkou." pozdě. Brian ukázal mým směrem a Dylan mě uviděl. Sakra.
,,Hahaha." řekla jsem ironicky, ale stále se musela smát.
Dylan se zarazil, když mě uviděl.
Stejně vypadá k sežrání.
Proč na toto myslím? Co to dělám vůbec.
,,Pojď dolů už, jedeme domů." řekl Brian a já si vzdychla. Zase ty schody...
,,No jo, už jdu." řekla jsem poraženecky. Vstala jsem a uvědomila jsem si, že vlastně sama nevím, kudy jsem tady přišla. Moje orientační schopnosti nejsou na zrovna vysoké úrovni...
Zvolila jsem rychlejší a jednodušší cestu. Vzhledem k tomu, že jsem byla asi nějak ve druhém patře nad jídelnou, tak to nedělalo problém.
Šla jsem k okraji a pomocí pár přichycení zdi jsem byla během chvilky dole.
,,Ty jsi vážně slezla po škole?!" Díval se na mě nechápavě Brian a Dylan taky vypadal, že ho to udivilo.
Začala jsem se smát.
,,Nějaký problém? Víš přece, že jsem se kdysi věnovala chvíli parkouru."
Ano, další věc, kterou o mně nevíte. Když mi bylo kolem dvanácti, tak jsem uviděla kluky, co skáčou na zdi a naprosto mě to odrovnalo. Shodou náhod mezi nimi byl i Andy, takže mě něco málo i naučil, ale potom jsem už neměla na to čas a přestala se tomu věnovat.
,,To bylo naposledy, jasné?" Ukázal na mě Brian výstražně prstem. Neušlo mi ale, jak se klepal, aby nevybuchl smíchy.
,,To ti nemůžu slíbit." nevinně jsem se na něj usmála a šla směrem k autu.
Dylan překvapivě byl potichu a jen naslouchal.
,,Jo, abych nezapomněl, Dylan jede s námi a dneska u nás přespí, jdeme na menší párty víš?" Upozornil mě Brian, když nastupoval do auta. Trochu jsem ztuhla, když jsem to pobrala.
,,Fajn." odpověděla jsem a snažila se soustředit na něco jiného než na to, že bude Dylan spát v našem domě.

,,Jdeš s námi?" Zeptal se mě po chvilce jízdy Dylan, což mě vykolejilo.
,,Cože? Jo, aha. No nevím, nejspíš ne." řekla jsem trošku zaskočeně.
, Pojď, bude sranda a ty přece zábavu nikdy neodmítáš." nabádal mě Brian. Měl pravdu, nejraději bych vážně šla, ale znervózňuje mě už jen ta představa, že tam bude Dylan. Vlastně, že bude Dylan celý den včetně noci s námi....
,,Asi ne, víš, jak by to skončilo." řekla jsem potichu.