Je to jen hra✔️

•51•

Po příchodu do školy vše proběhlo jako obvykle. Vzala jsem si věci ze skříňky, šla do třídy a proběhla hodina jako obvykle nudná. Dále následovaly ještě dvě, a pak přišel dějepis. Hodina, kterou naprosto miluju, protože je fajn učitelka, můžete relaxovat a dělat si cokoliv. Prostě odpočinek.

„Ve tři máme být u Taylera." řekla mi Lora a já přikývla. „Ale malá chybička, Loro. Nevím, kde bydlí Tayler." řekla jsem a ona se potichu zasmála. „Pojedeme spolu, okay?" mrkla na mě a já přikývla. „Takže, Loro, pojď k tabuli, jsi jediná, co nemá ještě známku z ústního zkoušení." řekla učitelka a Lora přikývla a vstala. „Kdyby něco, zachraň mě." pošeptala mi a šla k tabuli.

„Povykládej mi něco o starověkém Egyptě." vyzvala ji učitelka a čekala na odpověď. „No... Nejznámější vládce byl Tutanchamon..." pokračovala, ale já ji přestala vnímat, protože jsem na sobě cítila pohled. Otočila jsem se a střetla se očima s Dylanovými. Mrkl na mě a usmál se. Samozřejmě jsem mu úsměv vrátila a otočila se zpátky. „Děláš nějaké pokroky vidím. Už ses s ní vyspal? Máš už jen měsíc nezapomeň." slyším za sebou Joshe a hned se mi zkazila nálada...

„Já vím. Končím s tou sázkou, klidně ti dám peníze. Nechci už v tom dál jet." řekl Dylan a já se musela pousmát. Možná to není tak špatný kluk.

„Jak to myslíš, že končíš, brácho? Něco jsme si snad řekli. Buď ji dostaneš ty, nebo po ní půjdu já. Vyber si." uchechtl se Josh a já měla chuť mu dát pěsti, ale neudělala jsem to, protože mě dost zajímala Dylanova odpověď.
„Tak to zapomeň. Zkus na ni sáhnout a já tě zabiju." zavrčel Dylan a Josh se začal smát.
„Ticho tam vzadu!" řekla učitelka a všichni okamžitě poslechli.
„Ale jsi zamilovaný, to nepopřeš." tiše se smál Josh.
„Nejsem zamilovaný, drž hubu, jasný?" řekl naštvaně Dylan a já nevím co si měla myslet. Fakt nevím...
„Tak proč nechceš splnit to, na čem jsme se domluvili? Máš na vybranou, když ji nechceš ty, tak já jo." řekl a já myslela, že Dylan vyletí z kůže, ale ani se nehl.
„Já ti to už jednou řekl. Na ni ani nesáhneš, je ti to jasný?" řekl teď už dost naštvaným hlasem Dylan.
Myslela jsem, že budou pokračovat dál, a nakonec se ještě do sebe pustí, ale naštěstí zazvonilo.
Zazvonilo?
To nebyl zvonek na přestávku, ta měla začít až za 23 minut.
Všichni se hned po sobě začali dívat a nevěděli, co se děje.
Najednou se otevřely dveře a stál v nich nějaký starší kluk, nejspíš čtvrťák.
„Rychle běžte před budovu, šatna kluků začala hořet." řekl naléhavě a my se všichni odebrali pryč.

Na chodbě šel cítit kouř, což znamenalo, že vážně hoří a není to třeba jen cvičení, co se dělává.
Před budovou začali učitelé hlásit jména žáků, a ti se ozývali podle svého jména.
„Brian Lorrenz?" ozvala se učitelka Briana opodál a ten se nehlásil.
„Brian Lorrenz!" zopakovala a stále nic.
Panebože, kde je Brian?! Není ještě ve škole?! Musím pro něj...
Vběhla jsem okamžitě do školy a slyšela ještě za sebou hlasy lidí a učitelů, ale nevnímala jsem je a utíkala školou. Vidět už moc nešlo a dýchat taky ne. Uslyšela jsem sirény hasičů, takže se mi trochu ulevilo, ale rozutekla jsem se dál.
Kde by sakra mohl být? Záchody.
Běžela jsem ke klučičím záchodům a nic jsem neviděla.
„Briane?" křikla jsem a čekala na odezvu, nic jsem však neslyšela.
„Briane?!" zopakovala jsem a uslyšela tiché zasténání.
Neviděla jsem nic, takže jsem si klekla a hledala. Z nedostatku kyslíku se mi už točila hlava, a tak jsem se držela jen u země, kde šlo vidět skoro až na druhou stranu místnosti.
Ucítila jsem silnou paži na zemi a po chvilce rozpoznala jeho.
„Bože, Briane, co tady děláš? Co je ti?" křičela jsem, ale on mě nevnímal.
Vzala jsem ho zezadu pod rameny a začala ho tahat pryč.
Pane jo, musím říct, že zrovna dvakrát lehký není.
Po chvilce jsem byla vysílená a snažila se do plic dostat do nejvíce kyslíku, ale ten tady ubýval. Ven mi zbývalo už asi 30 metrů. Dostala jsem se k venkovním dveřím, kde jsem konečně ucítila kyslík a padla na zem. Hned k nám přiběhli hasiči a tahali nás pryč od školy. Šla jsem s pomocí k sanitce, kde mi dali okamžitě kyslík a sledovala stále Briana, kterého ošetřovali a následně dali na nosítka. Nevím, co všechno se ještě dělo, byla jsem v šoku, ale uvědomuji si, že jsem byla po chvilce s Brianem v sanitce a vezli nás do nemocnice.

Po příjezdu mě oddělili od Briana a vyšetřili. Byla jsem jen nadýchaná kouře, takže to nebylo tak zlé, ale myslím, že Brian je na tom o hodně hůř. Nevím, co tam vůbec dělal, když jsme měli být venku.
Čekala jsem na chodbě a po asi hodině přišla i vystrašená mamka. Uklidnila jsem ji v rámci možností a po chvilce přišel doktor.
„Dobrý den, vy budete jistě paní Lorrenzová." podal si ruku s mámou. „Co se stalo prosím mému synovi?" zeptala se mamka a obě jsme čekaly na odpověď.
„Váš syn je ve vážném stavu, ale uzdraví se. Bohužel nemám pro vás však dobrou zprávu." odmlčel se a po chvilce pokračoval. „Našli jsme v krvi vašeho syna značné množství drog. Jedná se o pervitin a marihuanu. Obojího měl dost na to, aby ho to mohlo vážně poškodit na zdraví. Naštěstí jsme mu dali nějaké prášky a doporučuji pak nějakého psychologa." dořekl a mamka se málem sesypala.
Brian bere drogy?
Panebože, že jsem si toho nikdy nevšimla...Co když ty telefonáty doma byly kvůli tomu?
Doktor se nám omluvil a odešel.
„Mami, to bude dobrý." uklidňovala jsem ji, ale asi to moc nepomáhalo.
„Co jsem udělala špatně, že to takto dopadlo?" rozbrečela se a já ji objala.
„Nic jsi neudělala špatně, jsi nejlepší máma pod sluncem a oba dva tě moc milujeme." řekla jsem jí a ona mě pevněji objala.
„Taky vás moc miluju." řekla a odtáhla se.
V nemocnici jsme byly ještě asi dvě hodiny a pak jsme jely domů. Doktor nám ještě doporučil mu prohledat pokoj, takže to byla naše první práce po příjezdu domů. Nebylo to zrovna milé překvapení, co jsme našly pod matrací. Musel dát za to opravdu majland. Celá krabička toho svinstva...
Mamka si to vzala k sobě, že se toho další den zbaví a já šla mezitím udělat jídlo, protože jsem snad od rána nic nejedla.

Uvařila jsem nám oběma čaj a připravila polévku a těstoviny.
Snědly jsme to a pak si na chvíli pustily televizi, kde se zrovna mluvilo o naší škole. Vypadá to, že budeme mít na dva týdny ředitelské volno přinejlepším, protože shořela jak klučičí, tak holčičí šatna, a kus chodby a tělocvičny.

Crrrrrr. Mobil. Zvedla jsem ho a pozdravila.
„Ahoj, Taylere, co potřebuješ?" Zeptala jsem se.
„Nik, jste v pořádku? Tu dnešní přespávačku rušíme, ano? Odložíme ji na jindy." řekl ustaraně.
„Jsem v pořádku, Briana si nechali v nemocnici, ale za pár dní bude zase doma, neboj. Nevadí, příště to vyjde." řekla jsem zkráceně a pousmála jsem se.
„Dobře. Nebudu už rušit, tak se měj, ahoj." řekl. „Ahoj." típla jsem to a vydechla si.

Všimla jsem si, že mamka usnula, tak jsem ji přikryla dekou, vypla televizi a šla nahoru.
Chvíli jsem si četla, chvíli byla na notebooku, chvíli volala s Lorou, která mi potvrdila, že máme dva týdny volno a pokud se to nestihne opravit, tak možná do konce roku, protože před Vánoci jít na asi tři dny do školy nemá cenu podle mě.

K večeru jsem si napustila vanu a vlezla si do ní. Po celém dni je to to nejlepší odreagování, co znám. Vnímat jen praskající bublinky na hladině, teplo vody a ticho kolem.
Po nějaké době jsem omotala kolem sebe ručník, vlasy stáhla do drdolu a umyla si zuby. Nevypadala jsem zrovna dvakrát nejlépe, to uznávám, ale komu mám lhát? Bylo mi to teď zrovna jedno.
Oblékla jsem si šortky a volné tričko, vlezla do postele a ještě chvíli byla na mobile.

Jak je na tom Brian?

Přišla mi zpráva od Zacka.
Rychle jsem mu napsala odpověď a projížděla, pak instagram chvíli.

A ty jsi v pořádku?

Opět zpráva. Byla jsem v pořádku?

Jo jsem. Odpověděla jsem a zhasla mobil. Samozřejmě jsem mu nenapsala nic o drogách, které Brian užívá, a ani to nehodlám nikomu říkat.

Mobil jsem dala na stoleček vedle postele a zachumlala se do peřiny.
Po chvíli mi zazvonil mobil. Zpráva. Ignorovala jsem to a pomalu usínala.
Usínala, usínala...
A pak to přišlo. Usla jsem a myslím, že na tento den už nezapomenu.