Je to jen hra✔️

•28•

Křičela jsem jako o život a vše mě pálilo a mravenčilo. Myslela jsem si, že mi srdce vyskočí z hrudi. Takový strach jsem dlouho necítila... Nebylo to jako obvykle, když se mi něco zdálo, bylo to, já ani nevím.... Měla jsem nehorázný strach, to jsem si uvědomovala...

Schoulila jsem se do klubíčka od peřinu a brečela, křičela... Cokoliv co by mě nenutilo myslet na ten sen. Slyším otevírání dveří, kroky a následný tlak na mém rameni. Zakřičela jsem ještě víc a začala kopat. Bála jsem se, že mi chce někdo ublížit, i když vím, že jsem doma nebo spíše doufám, že jsem stále doma.

,,Klid, Niky, to jsem já Brian," slyším konejšivý hlas a hned vím, že to je Brian. Přestanu kopat, ale brečím stále víc a víc, že už to snad ani nejde.

,,Pšššt, je to dobrý. Jsem tu s tebou," říká stále dokola, ale pro mě je ten hlas vzdálený a nedosažitelný. Chci jít za ním a už nemít strach, jenže to není možné. Něco mě nechce pustit a stále mě drží v okovech...

,,Nejde to, nemůžu. Už nechci, nechci, nechci...," stále dokola si říkám potichu a snažím se tak odehnat vše zlé, jenže to nepomáhá, i kdybych si to jen představila...
,,Bude to v pořádku, jsem tu s tebou a neopustím tě," Opět Brian, ale já ho ignorovala a stále se mi před očima míhaly zlé věci a noční můry... Slzy mi proudem stékají po obličeji a nechtějí přestat. Ani se jim nesnažím bránit, jsem na dně a nemám už sílu cokoliv udělat. Náhle ucítím, jak se někdo zvedá z postele. ,,Vím, kdo ti pomůže, hned se vrátím," řekl starostlivým hlasem Brian a vyšel z pokoje. Schoulím se do ještě menšího klubíčka a schovám hlavu. Chtěla bych, aby mě nikdo neviděl, abych už měla konečně klid...

Po asi deseti minutách opět slyším kroky směřující ke mně do pokoje, ale je jich více. Není to jeden člověk. Srdce se mi rozbuší ještě více div, že nevyletí z hrudě a já začnu panikařit. Neovládám se a začnu křičet, když ucítím dotek rukou na mém rameni.

,,Klid, Niky, to jsem já, neboj se," přestanu křičet, ale to je asi to jediné. Ucítím, jak mi někdo stahuje peřinu a já ho nechávám. Po chvilce už jsem odkrytá a cítím, jak mě někdo hladí po hlavě a rameni. Cuknu sebou, ale nehodlám se na dotyčného podívat. ,,Jsou to jen zlé sny. Taky jimi trpím a vím, jaké to je. Jsi silná a úžasná. Nesmíš se jim poddat," slyším potichu a nějakým způsobem mě to uklidňovalo. Vzhlédnu konečně na něj a vidím starostlivý výraz, který mě překvapuje... Rychlostí blesku ho obejmu kolem krku a nehodlám ho pustit. Objetí mi opětuje snad silněji a já si konečně začínám uvědomovat, co se tady děje. Jako bych se probrala z nějakého transu.

,,Nechám vás tu," slyším Briana, jak odchází. ,,Děkuju, Dylane," řeknu skoro neslyšně, ale jsem si jistá, že to slyšel. Odtáhla jsem se od něj a nohy si opět přitáhla k tělu. Teď mi bylo docela jedno, v jakém vztahu jsem s Dylanem, že ho nesnáším a nejraději bych ho zabila, hlavně za tu sázku, ale bylo mi to jedno. Cítila jsem se s ním v bezpečí a táhlo mě to k němu neskutečnou silou, kterou si ani sama neumím vysvětlit. Potřebovala jsem ho mít u sebe teď.

,,Pro tebe všechno," odpověděl a já se pousmála.

Dalších asi deset minut už jsme byli oba dva ticho a já už nebrečela. Nedělala jsem nic, jen jsem sledovala jeho obličej. Každý jeho rys, který mi byl stále více povědomý. Někde jsem ho určitě viděla, ale nevím, kde a nevím ani, proč si ho pamatuju. Vlastně pamatuju?

,,Pořád si myslím, že tě odněkud znám," řekla jsem potichu a stále jsem měla upřený pohled na něm. Snažila jsem se něco vyčíst z jeho obličeje, ale nešlo to. Jako by si držel nějakou nepropustnou bariéru, za kterou se skrývá víc, než on sám snad ví.

,,Chodíme spolu do školy, tak co myslíš," uchechtl se, ale trochu svraštil obočí. Něco tady nehraje a já chci, nebo spíše musím zjistit, co, a to za každou cenu. Ví něco, co já ne a to mě dost štve. Kdybych alespoň nebyla tak zvědavá...

,,To nemyslím. Mám pocit, jako kdybych tě už kdysi někde viděla. Říkal jsi, že jsi z Arizony. Z jaké části?" vyptávala jsem se a nevím, co mě tolik táhlo k tomu zjistit o něm vše, co můžu, a co mi snad dovolí i on.

,,Už si ani nevzpomínám, je to dávno. Vidět jsme se ale nemohli, to bych si tě pamatoval," řekl trochu nervózně a odvrátil tvář. Vstal z postele a přešel ke zdi vedle okna, kde jsem měla vystavené fotografie. ,,To jsi ty a Brian?" slyšela jsem, jak se trochu zasmál. Došla jsem k němu a podívala se na fotografii. Ani se mu nedivím, že se zasmál. Jsem tam já a Brian, když si hrajeme na mořské panny v bazénku. Přinutila jsem Briana, aby si dal růžovou ploutev a od mamči podprsenku, taky růžovou. Chtěl mi udělat radost, takže neodmlouval. Měla jsem radost z toho, že si se mnou hrál, ale teď mi ho spíše je líto kvůli té fotografii.

,,Bylo mi tady 5 let. Hráli jsme si na mořské panny, ale u Briana to nebylo dobrovolně," zkrátila jsem to, a taky se musela nad tou vzpomínkou zasmát.

,,A kdo je toto?" ukázal na vedlejší fotografii. ,,To jsem já a táta. Tady mě vzal zrovna poprvé rybařit s ním. Byl to jeho koníček," smutně jsem se pousmála a on si toho nejspíš všiml a už se nevyptával. Byla jsem mu za to vděčná. Ukázal na další fotku, kde jsem já a moje parta. ,,To je moje parta ze starého města. Chodili jsme spolu všude, byli jako moje rodina. Vždycky mi se vším pomohli a dostali mě z..," nedořekla jsem to, protože jsem si uvědomila, co jsem řekla. Nechci, aby věděl o mně věci z minulosti, před kterou se snažím utéct už pěkně dlouhou dobu.

Podíval se na mě se svraštělým obočím a nejistým výrazem. ,,Z čeho tě dostali?" naléhal a byl docela dost nervózní, i když nechápu proč. Nemá k tomu důvod. ,,O tom nechci mluvit. Je to vzpomínka, na kterou bych raději zapomněla," odpověděl a jsem a jen se modlila, ať se už neptá. Naštěstí to pochopil a už se nevyptával.

,,Už budu muset jít," řekl trochu nepřítomně a já přikývla. ,,Děkuju," řekla jsem, když odcházel. Zastavil se a přes rameno se na mě podíval a usmál se. ,,Neděkuj," a odešel.

Svalila jsem se na postel a přemýšlela, co se to vůbec dneska stalo. Podívala jsem se na hodiny a bylo něco kolem čtvrté ráno. Bože, jak dlouho tady byl, a tak v noci?! Vyděsila jsem se... On přišel uprostřed noci jenom kvůli mému... záchvatu?

A co Brian... ten se už dlouho nevyspal kvůli mně... Vstala jsem a zamířila do jeho pokoje. Opatrně jsem pootevřela dveře a viděla ho stát s Dylanem u okna. O něčem se bavili a nevypadalo to jako typickou klučičí debatu. Ani jednomu nebylo do smíchu podle výrazu a vypadalo to, jakoby něco řešili. ,,Neměla to lehké a moc o tom, co se jí stalo, nebo co dělala, nevím, nikomu to neříká. Prostě se z ničeho nic uzavřela do sebe a nikdo neví proč," řekl Brian. Já, že se uzavřela do sebe? Možná trochu, ale mám k tomu důvod a nepotřebuju, aby se někdo pořád zabýval mnou a mou minulostí... Nikomu do toho nic není a jsou to jenom moje problémy, kterých se už nejspíš nezbavím.

,,A nevíš, kdy to přesně bylo? Kdy to začalo?" zeptal se nervózně Dylan.
,,Nějak asi před dvěma lety, ještě když jsme bydleli v Arizoně, proč?" zeptal se trochu podezřívavě Brian.
,,Jen mě to zajímalo. Nic, bro, já už půjdu, tak se měj," řekl Dylan a mířil ke dveřím. Rychle jsem zalezla do koupelny vedle Brianova pokoje a snažila se, být zticha.

Když jsem slyšela zavření vchodových dveří, tak jsem se vrátila potichu do pokoje a zalezla do postele. Snažila jsem se ještě na těch pár hodin usnout, ale marně... Hlavou mi běhalo snad tisíc myšlenek a nešlo to zastavit. Zkrátka se musím smířit s tím, že už dneska neusnu a ani mi to nevadí... Nechci už spát, už nikdy!