Je to jen hra✔️

•49•

Mamka nás ráno zdupala za to, že jsme přišli pozdě. Teda Brian přišel, já spala a Dylan mě odnesl nahoru. Řekl mi to brácha ráno. Samozřejmě že na nás byla naštvaná, protože máme školu atd...
Omluvili jsme se jí a slíbili, že už se to víckrát nestane.

Když jsem jako každé ráno stála před tou budovou, které se říká škola, povzdechla jsem si a promnula si tvář, protože jsem byla celkem ospalá. „Nik, počkej!" křikla na mě Lora, když za mnou přibíhala. „Ahoj, Loro." usmála jsem se a objala ji. „Taky jsi tak ospalá jako já?" uchechtla se a já kývla. „Ani nevíš, jak." odpověděla jsem a poté jsme vyrazily ke skříňkám a pak do třídy.

Ve třídě jsme si ještě s Lorou povídaly o včerejším koncertě. Měly jsme hodně zážitků, včerejšek byl prostě luxusní. Po chvíli jsme slyšely zvonek a přišel učitel. Měli jsme matematiku a učitel moc nemohl mluvit, tak nám dal pár úkolů a my museli počítat.

***

Po čtyřech hodinách strávených ve škole jsem se ztratila Loře a utekla do knihovny. „Dobrý den, Amélie." pozdravila jsem knihovnici. „Niky, jsi to ty? Dlouho jsi tu nebyla." usmála se a měla pravdu. „No jo, neměla jsem čas, ale dneska si půjčím nějakou." oplatila jsem jí úsměv a ztratila se někde mezi policemi. Měla jsem chuť na nějaké dobrodružné, tak jsem si vybrala Assassin's creed. Amélii jsem to oznámila a zapsala si to. „Budu muset odejít, můžeš tu zůstat, ale nezapomeň na hodinu." mrkla a odešla. Zůstala jsem v knihovně a sedla si do křesla.
Vlastně jsem ještě dnes nic nepověděla o Dylanovi. No, za tu dobu, co tu jsme ve škole, jsem ho viděla minimálně asi jen na hodinách, a to se většinou na mě usmál a dál pracoval.
V tom křesle se mi dobře sedělo, takže jsem po nějaké chvíli usla.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudil mě rozhovor dvou lidí. Tamary a Demi. „Za to zaplatí, přebrala mi ho a on jen myslí na ni." řekla naštvaně Tamara.
„Prosím tě, získáš si ho zpátky. Ona ti nesahá ani po kotníky." odpověděla ji Demi. „To doufám, a jestli ne, tak ji to nechám vyžrat." řekla odhodlaně Tamara a pak obě odešly.
„Sakra." řekla jsem si pro sebe, když jsem viděla ten čas na displeji mobilu.
„Zaspala jsem dvě hodiny." povzdechla jsem si a radši odešla z knihovny.

Šla jsem na oběd. Viděla jsem naši partu a zamířila za nimi. „Ahoj." pozdravila jsem je a sedla si. „Nik, kde jsi byla ty dvě hodiny?" zeptala se mě Lora a Brian se na mě zamračil. „Spala jsem v knihovně." usmála jsem se a začala jíst.
Po chvíli jsme se zase začali bavit o všem, co mají za plány na víkend, atd.
Jediný, kdo nic neřekl, byl opět Dylan. Zřejmě rád poslouchá a očumuje mě, až jsem z toho nervózní. Už mě to vážně štvalo, tak jsem se na něho zamračila a naznačila mu, aby přestal.
Jen na mě mrkl a sledoval dál. Když jsme dojedli, zvedli jsme se od stolu a šli ze školy.

„Hej, co ten víkend? Dáme nějakou přespávačku, u mě?" navrhl Tayler. Abych vás obeznámila, Taylerovi rodiče jsou docela trochu víc bohatí, takže mají obrovský dům se zahradou a tento víkend někam odlétají.
„No, já to klidně beru." zazubila se Lora. „Já taky." řekli naráz Zack a Chloe. Já se podívala na Briana a hned jsem se musela usmát nad jeho výrazem. „To je dětinské, ale dobře. Jdu do toho." řekla jsem za nás oba a potom se všichni podívali na Dylana. „Co?" zeptal se a těkal pohledem z jednoho na druhého. „Jdeš taky?" zeptal se ho Brian. „Nevím." prohrábl si rukou vlasy. „Kámo, musíš." prosil ho Zack. Dylan se podíval na mě, jako by čekal, až mu to povolím.

„No já ti s tím nepomůžu, rozhodni se sám." zvedla jsem ruce do gesta, aby mě do toho netahal a všichni se rozesmáli. „Dobře, půjdu." řekl a usmál se.
„Domluvíme se během zítřka, co a jak, ale teď musím, tak čau." řekl Tayler. „Ahoj." řekli jsme jednohlasně.
„My už jdeme taky." řekla Lora a se Zackem a Chloe odešli. „No, a já musím na trénink, tak uvidíme se doma, ségra." Řekl a dal mi pusu na líčko. „Jasně, ahoj." usmála jsem se a dívala se, jak odchází.

Když mi došlo, s kým mě nechali, tak mě trochu zamrazilo. Pomalu jsem se otočila a podívala se na Dylana, který byl nějak blízko. „Co máš dneska v plánu, princezno?" zeptal se mě a já se zamyslela.
„Asi nic zvláštního, učit se." mykla jsem rameny. „Nemáš náhodou trénink?" zeptala jsem se ho a sledovala jeho reakci. „Hmm...dnes ne, až zítra, ale měl jsem v plánu jít běhat. Nechceš se přidat?" zvedl obočí a čekal, co řeknu.
Dlouho jsem neběhala, mohla bych...

„No..asi ne." vykoktala jsem a byla ráda, že jsem to vůbec zvládla.
„Prosím." smutně se na mě podíval.

„Dobře." řekla jsem poraženě. „Bezva." Vůbec jsem nevěděla, jak reagovat. Byla jsem úplně mimo, když se obličejem ke mně přiblížil. „Princezničko, můžu?" zeptal se. Cože?
Jen jsem opatrně kývla a dala mu svolení. Přitáhl si mě blíž a políbil mě. Jen decentně. Sotva se dotkl mých rtů a odtáhl se, aby si opřel čelo o to mé. „Stále mi to dovoluješ, ale potom se mi vyhýbáš." Co mu mám odpovědět? To kdybych věděla...

„Ehm..no." trochu jsem se sekla, ale to se stává ne? „Nemusíš nic říkat, zatím mi stačí toto." šeptl a naposledy mě políbil.
„Přijdu pro tebe." řekl jen a odešel.
Zanadávala jsem si a poté jsem se vydala domů. Od té doby, co jsem mu to řekla, je nějaký divný, nějaký zvláštní, jako by se něčeho bál...